Spartathlon 2007 – díl čtvrtý – Akropole, dálnice a svět kolem nás
Kupodivu jsem vyspalý, natáhnu si ponožky, tílko a trenky. Víc v tom řeckém horku na sobě mít nemusím a mířím na snídani. Hodím to do sebe, kupodivu si vůbec nepamatuji, co nám tam na ni připravili. Dojdu na pokoj, opásám se ledvinkou s nezbytným foťákem, na hlavu uvážu šátek, popadnu tašky, abych je odnesl do auta. Na schodišti a chodbách se propletu ostatními zmateně pobíhajícími účastníky a jsem venku. Tašky odložím do auta. Koukám, kde je Martin, nikde ho nevidím a tak usedám do autobusu, který nás odveze pod Akropoli.
Ulice Athén ještě nejsou zaplaveny ranním provozem, proto jsme na památném místě Řecka za pár minut. Šumí to tu jak v úle. Všichni natěšení a nervózní z očekávání toho, jak se vypořádají s tím, co je v následujících 36 hodinách na 246 km čeká a jak se s tím dokáží poprat. Návštěvníci parku, který se rozkládá v okolí Akropole, to budou cítit ještě pár měsíců poté.
Rozhlížím se po Martinovi, Martině, klucích. Nikdo nikde. Jako první potkávám Martinu s Vilíkem, za 10 minut se z davu vynořuje Martin. Uděláme nezbytné předstartovní foto. Je 5 minut do startu. Petr s Tomášem pořád nikde. Jdu si ještě naposledy odskočit, když tu náhle zazní výstřel, posílající nás na cestu za dobrodružstvím. Probíhám pomyslnou startovní čáru jako poslední, levým okem letmo zachytím náhle se zjevivší kluky a mizím z kopce dolů do Athén. Na prvním vhodném místě ještě dokončím, co mi startovní výstřel neumožnil a začínám se rozkoukávat v poli ostatních běžců a běžkyň.
Dobíhám Martina, chvilku běžíme bok po boku, ale dnes není nějak ta správná nálada na vtípky. Nevím, zda už jsme podvědomě tušili, s čím se budeme muset za pár hodin vyrovnávat, ale faktem je, že jsme nikdy, když jsme byli spolu, takhle vážní nebyli. Ostatně limit na prvních 42 km (4:05), který letos pořadatel nasadil, neumožňoval příliš se rozptylovat a velel běžet a běžet.
Proplétám se uličkami Athén a špalírem běžců, postupně se krok za krokem propracovávám prvními kilometry k toužebnému cíli, který je tak neúprosně daleko. Běží se mi dobře, chytám tempo. Dostávám se na kraj Athén. Vybíhám na okraj dálnice, kde v odstavném pruhu poběžíme dalších 15 kilometrů. Kolem nás si to ve třech pruzích valí spousta kamionů a různých náklaďáčků, které prošly naposledy technickou ještě v době studené války. Občas se mi zadýmí pod nosem, to když si některý z nich odchrchlá, aby mohl pokračovat dál ve své spanilé jízdě. Je to jako bychom běželi z jedné či druhé strany k Barrandovskému mostu, kde mají levý pruh vyhrazený Tiráci.
Je nasnadě, že tady se člověk moc nepokochá a pádíte co vám nohy a plíce stačí, abyste tuhle scenérii co nejdříve opustili. Konečně sbíhám na klidnější silničku. Jsem na kontrole a občerstvovačce na 25 kilometru. V klidu občerstvuji, zhlédnu čas limitu, mám 40 minut náskok. Říkám si fajn, teď můžu zmírnit a v pohodě mířit do Korintu. Po dalších klidných 15 kilometrech se dostávám k pobřeží. Ještě předtím jsem však zažil - tedy spíše byl jen svědkem - příhody, kdy tlupa čtyř psů útočila na Japonce, běžícího 100 metrů přede mnou. Nejdřív ho nechali v klidu proběhnout a pak se mu zezadu pokoušeli útočit na kotníky. Zpozorněl jsem a přemítal, jak se jim vyhnout nebo jak se s nimi vypořádat. Nakonec to bylo snadné. Stačilo použít obvyklou taktiku, prostě jim dát na vědomí, že je registruji, ale také, že se jich nebojím. Klidně proběhli metr ode mne a pokračovali dál. Říkám si, asi je ten přede mnou něčím naštval, jsou to přeci jenom ti bezproblémoví řečtí povaleči, kteří nás tu vždy doprovází, když tu najednou se kus za mnou ozve psí štěkot. Ohlédnu se a vidím přesně tu scénu, kterou jsem viděl poprvé před sebou. Za oběť si vybrali dalšího Japonce.
Běžím podél pobřeží, užívám si krásných barev moře, borovic a skalisek. Snažím se nevnímat stupňující žár slunce. Prostě si běh užívám. Z klidu mne najednou probere řezavá bolest v úponu stehenního svalu v oblasti kyčle. Říkám si, že jsem asi špatně došlápl a běžím dál. Postupně ale zjišťuji, že to bude zřejmě něco horšího. Každým dalším odběhnutým kilometrem se bolest zvětšuje, občas se musím zastavit, projít, místo promasírovat. Je to jasně přetížené. Bohužel není čas na nějaké větší uvolnění, kdy bych se třeba na 20 minut někde ve stínu natáhl, nohu uvolnil, zkusil srovnat. Na 50 km si postižené místo a zároveň taky pravé koleno, které se začalo ozývat v důsledku toho, jak jsem začal ulevovat levé noze, mažu ajurvedskou mastí. Bolest na čas ustoupila žáru, který zaplavil potřená místa. Bohužel ani léčebné a hojivé účinky mé zázračné masti nepomohly a tak už zase od 60 kilometru „vesele" kulhám. Můj krok rozhodně není k následování a stačí se mi podívat jen na fotky z těch míst, abych na nich viděl tu úpornost, s níž jsem se pohyboval vpřed.
Je mi jasné, že mé hodiny na trati se už dají počítat spíše na minuty. Nepřipravoval jsem se ale na Spartathlon jen proto, abych si tady sednul do příkopu a nechal se odvést. Ještě mám nějakých pár minut k dobru a tak spíše jdu než běžím tam, kam až mi to vymezený čas, stanovený na kontrolách, dovolí.
Ale to už znáte z prvního povídání.
Už mi zbývá jen říci vám, jak jsme jeli domů a co nás potkalo. Ale předtím bych chtěl říci, že jsem rád i za tuhle zkušenost, za tenhle nezdar, protože i když jsem si vylámal pár zubů, pár mi jich ještě zůstalo a ty rozhodně stačí na to, abych se prokousával vším, co mne v životě čeká, dál.
Dnes jsem taky dostal zajímavou sms, v níž je napsáno: „přeji ti tvé štěstí, děkuji ti za odvahu, kterou mi dáváš, ale nevím, zda mám sílu si za tím svým štěstím jít". Odpověděl jsem: „Co je to za kecy, máš-li odvahu, tak sílu vždycky najdeš." To samé přeji i vám. Mějte odvahu si jít za svým, budete-li mít odvahu, tak síla vás bude provázet. Jedno bez druhého není, ale není tomu ani naopak, máte-li tedy jedno, přidá se i druhé. Jestli se přidá i štěstí, to je otázka, ale štěstí přeje odvážným a silným, tak proč by nemělo přát i vám?
Více mých článků naleznete na serveru www.behej.com.
Miloš Škorpil
DĚKUJEME – BĚŽTE
Děkujeme, odcházíme! Zajímavý nápad, sbalit si kufry a běžet. Nic proti tomu, za první republiky a i dříve za Rakouska Uherska chodili lidé do světa na zkušenou, aby poznali, jak to ve světě chodí, aby poznali, že všude je chleba o dvou kůrkách a nikde do huby pečení holuby sami nelétají. Určitě na to mají nárok i lékaři, akorát by neměli zapomínat na Hippokratovu přísahu a taky proč šli studovat medicínu. Jestli proto, aby se měli v životě dobře, tak je dobře, že odchází, ať prominou, já si stále myslím, že lékařem se stává člověk proto, aby bylo dobře, aby se cítili dobře – zdraví a fit jejich spoluobčané, a když to dělají dobře a se srdcem na dlani, tak se pak budou mít dobře i oni. Svou zkušenost však musí v životě zažít každý z nás, tak jim zamávejme a vyprovoďme je slovy – DĚKUJEME – BĚŽTE ...
Miloš Škorpil
Společné vyběhnutí do roku 2011 s Běžeckou školou
Že to máte trošku z ruky, abyste přijeli třeba do Chebu, Prahy, Jablonce, Kutné Hory, Krkonoš, Pelhřimova ... NEVADÍ. Že budete ráno po Silvestrovském veselí znaveni – NEVADÍ. Že, že, že ..., NEVADÍ, my žádné výmluvy nebereme, my s nimi vyběhneme :).
Miloš Škorpil
Film, který stále běží a nemůžete ho zastavit …
... tak přesně takový pocit mám nyní, a jak pročítám ohlasy na Františkolázeňskou 21 hodinovku, tak vidím, že nejen já. Je to stejný pocit, jako když slezete z běžeckého pásu – taky vás to nutí jít stále dopředu ...
Miloš Škorpil
Musíš být vítěz – zabíjí naši (dětskou) duši
Od malinka slýcháme : „Musíš být vítěz, musíš být nejlepší, musíš se víc snažit, abys vyhrál, abys měl lepší známky“, postupem let se požadavky stupňují, „musíš se snažit, abys více vydělal, abychom si mohli pořídit lepší bydlení, měli lepší auto, mohli jet na lepší dovolenou ...“. Není divu, že to v lidech zabíjí duši, nejhorší na tom je, že tím je zabíjena dětská duše ještě dříve, než se může rozlétnout a poznat, proč na tento svět přišla. Není divu, že už od dětských let nevíme, co si s životem počít a to se pak s námi táhne do té doby, než řekneme: „A DOST, TOHLE TEDY OPRAVDU NECHCI, PROTO JSEM SE NENARODIL/NENARODILA!“
Miloš Škorpil
Jak najít cestu zpět do ráje - ke kořenům
Běžíce přes kořeny, zakopáváme, nadáváme na ně, zlobíme se na stromy, že nám je staví do cesty, při první příležitosti je odsekáme, zalijeme do asfaltu či do betonu a libujeme si, jak jsme na ně vyzráli.
| Další články autora |
Praha podporuje stovky dárců, za krev dostanou roční kupón zdarma. Kdo konkrétně ho získá?
Metropole znovu ocení dlouholeté bezpříspěvkové dárce krve. Celkem 321 lidí letos získá roční kupon...
Pánové, zahoďte džíny a přestaňte se pařit. Králem vedra je len, ramie nebo konopí
V létě vás před horkem nemusí chránit jen klasické bavlněné šortky a tričko. Existuje celá řada...
Praha otevře na dva dny muzea zdarma. Které umělecké expozice navštívíte bez placení?
Hlavní město se v květnu opět připojí k celosvětové iniciativě, jejímž cílem je přiblížit...
Velkolepost linky B zhatil nedostatek financí. Měla to být pocta československému sklářství
Nejmladší linka pražského metra nevznikla pouze jako obyčejná dopravní spojnice. Stavba byla...
Pět utajených pražských vnitrobloků: Zapadlé kavárny, kde se schovat před ruchem velkoměsta
Kam si v hlavním městě zajít posedět na zahrádku, aniž by vás rušil neodmyslitelný hluk velkoměsta?...
Policie na Náchodsku rozbila drogový gang, obvinila tři lidi
Policisté v pohraničním Náchodsku na severu Královéhradeckého kraje rozbili gang distributorů drog....
Mladík před školou v Pardubicích pobodal dívku, zemřela. Kvůli rozchodu, říká se
Pardubičtí policisté zasahovali kvůli závažnému fyzickému napadení v areálu Střední průmyslové...
Češi na MS v hokeji 2026: Výsledky, soupiska, program zápasů a kde sledovat?
Čeští hokejisté vstoupili do mistrovství světa ve Švýcarsku tradičně s medailovými ambicemi. Loučit...
MS v hokeji 2026 ve Švýcarsku: Program, výsledky, tabulky, s kým hrají Češi a kde sledovat zápasy?
Mistrovství světa v hokeji 2026 ve Švýcarsku je v plném proudu. Šampionát nabídne atraktivní...
- Počet článků 133
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1496x



















