Spartathlon 2007 – díl čtvrtý – Akropole, dálnice a svět kolem nás

Před čtvrtou ráno mě probouzí šustění pytlíků a cinkání příboru. To si náš spolunocležník (Francouz - Slovinec) dopřává vlastní snídani. Nedivím se, že raději ukrajuje ze svých zásob, a to ani nebyl na včerejší pasta párty :).

Kupodivu jsem vyspalý, natáhnu si ponožky, tílko a trenky. Víc v tom řeckém horku na sobě mít nemusím a mířím na snídani. Hodím to do sebe, kupodivu si vůbec nepamatuji, co nám tam na ni připravili. Dojdu na pokoj, opásám se ledvinkou s nezbytným foťákem, na hlavu uvážu šátek, popadnu tašky, abych je odnesl do auta. Na schodišti a chodbách se propletu ostatními zmateně pobíhajícími účastníky a jsem venku. Tašky odložím do auta. Koukám, kde je Martin, nikde ho nevidím a tak usedám do autobusu, který nás odveze pod Akropoli.

Ulice Athén ještě nejsou zaplaveny ranním provozem, proto jsme na památném místě Řecka za pár minut. Šumí to tu jak v úle. Všichni natěšení a nervózní z očekávání toho, jak se vypořádají s tím, co je v následujících 36 hodinách na 246 km čeká a jak se s tím dokáží poprat. Návštěvníci parku, který se rozkládá v okolí Akropole, to budou cítit ještě pár měsíců poté.

Rozhlížím se po Martinovi, Martině, klucích. Nikdo nikde. Jako první potkávám Martinu s Vilíkem, za 10 minut se z davu vynořuje Martin. Uděláme nezbytné předstartovní foto. Je 5 minut do startu. Petr s Tomášem pořád nikde. Jdu si ještě naposledy odskočit, když tu náhle zazní výstřel, posílající nás na cestu za dobrodružstvím. Probíhám pomyslnou startovní čáru jako poslední, levým okem letmo zachytím náhle se zjevivší kluky a mizím z kopce dolů do Athén. Na prvním vhodném místě ještě dokončím, co mi startovní výstřel neumožnil a začínám se rozkoukávat v poli ostatních běžců a běžkyň.

Dobíhám Martina, chvilku běžíme bok po boku, ale dnes není nějak ta správná nálada na vtípky. Nevím, zda už jsme podvědomě tušili, s čím se budeme muset za pár hodin vyrovnávat, ale faktem je, že jsme nikdy, když jsme byli spolu, takhle vážní nebyli. Ostatně limit na prvních 42 km (4:05), který letos pořadatel nasadil, neumožňoval příliš se rozptylovat a velel běžet a běžet.

Proplétám se uličkami Athén a špalírem běžců, postupně se krok za krokem propracovávám prvními kilometry k toužebnému cíli, který je tak neúprosně daleko. Běží se mi dobře, chytám tempo. Dostávám se na kraj Athén. Vybíhám na okraj dálnice, kde v odstavném pruhu poběžíme dalších 15 kilometrů. Kolem nás si to ve třech pruzích valí spousta kamionů a různých náklaďáčků, které prošly naposledy technickou ještě v době studené války. Občas se mi zadýmí pod nosem, to když si některý z nich odchrchlá, aby mohl pokračovat dál ve své spanilé jízdě. Je to jako bychom běželi z jedné či druhé strany k Barrandovskému mostu, kde mají levý pruh vyhrazený Tiráci.

Je nasnadě, že tady se člověk moc nepokochá a pádíte co vám nohy a plíce stačí, abyste tuhle scenérii co nejdříve opustili. Konečně sbíhám na klidnější silničku. Jsem na kontrole a občerstvovačce na 25 kilometru. V klidu občerstvuji, zhlédnu čas limitu, mám 40 minut náskok. Říkám si fajn, teď můžu zmírnit a v pohodě mířit do Korintu. Po dalších klidných 15 kilometrech se dostávám k pobřeží. Ještě předtím jsem však zažil - tedy spíše byl jen svědkem - příhody, kdy tlupa čtyř psů útočila na Japonce, běžícího 100 metrů přede mnou. Nejdřív ho nechali v klidu proběhnout a pak se mu zezadu pokoušeli útočit na kotníky. Zpozorněl jsem a přemítal, jak se jim vyhnout nebo jak se s nimi vypořádat. Nakonec to bylo snadné. Stačilo použít obvyklou taktiku, prostě jim dát na vědomí, že je registruji, ale také, že se jich nebojím. Klidně proběhli metr ode mne a pokračovali dál. Říkám si, asi je ten přede mnou něčím naštval, jsou to přeci jenom ti bezproblémoví řečtí povaleči, kteří nás tu vždy doprovází, když tu najednou se kus za mnou ozve psí štěkot. Ohlédnu se a vidím přesně tu scénu, kterou jsem viděl poprvé před sebou. Za oběť si vybrali dalšího Japonce.

Běžím podél pobřeží, užívám si krásných barev moře, borovic a skalisek. Snažím se nevnímat stupňující žár slunce. Prostě si běh užívám. Z klidu mne najednou probere řezavá bolest v úponu stehenního svalu v oblasti kyčle. Říkám si, že jsem asi špatně došlápl a běžím dál. Postupně ale zjišťuji, že to bude zřejmě něco horšího. Každým dalším odběhnutým kilometrem se bolest zvětšuje, občas se musím zastavit, projít, místo promasírovat. Je to jasně přetížené. Bohužel není čas na nějaké větší uvolnění, kdy bych se třeba na 20 minut někde ve stínu natáhl, nohu uvolnil, zkusil srovnat. Na 50 km si postižené místo a zároveň taky pravé koleno, které se začalo ozývat v důsledku toho, jak jsem začal ulevovat levé noze, mažu ajurvedskou mastí. Bolest na čas ustoupila žáru, který zaplavil potřená místa. Bohužel ani léčebné a hojivé účinky mé zázračné masti nepomohly a tak už zase od 60 kilometru „vesele" kulhám. Můj krok rozhodně není k následování a stačí se mi podívat jen na fotky z těch míst, abych na nich viděl tu úpornost, s níž jsem se pohyboval vpřed.

Je mi jasné, že mé hodiny na trati se už dají počítat spíše na minuty. Nepřipravoval jsem se ale na Spartathlon jen proto, abych si tady sednul do příkopu a nechal se odvést. Ještě mám nějakých pár minut k dobru a tak spíše jdu než běžím tam, kam až mi to vymezený čas, stanovený na kontrolách, dovolí.

Ale to už znáte z prvního povídání.

Už mi zbývá jen říci vám, jak jsme jeli domů a co nás potkalo. Ale předtím bych chtěl říci, že jsem rád i za tuhle zkušenost, za tenhle nezdar, protože i když jsem si vylámal pár zubů, pár mi jich ještě zůstalo a ty rozhodně stačí na to, abych se prokousával vším, co mne v životě čeká, dál.

Dnes jsem taky dostal zajímavou sms, v níž je napsáno: „přeji ti tvé štěstí, děkuji ti za odvahu, kterou mi dáváš, ale nevím, zda mám sílu si za tím svým štěstím jít". Odpověděl jsem: „Co je to za kecy, máš-li odvahu, tak sílu vždycky najdeš." To samé přeji i vám. Mějte odvahu si jít za svým, budete-li mít odvahu, tak síla vás bude provázet. Jedno bez druhého není, ale není tomu ani naopak, máte-li tedy jedno, přidá se i druhé. Jestli se přidá i štěstí, to je otázka, ale štěstí přeje odvážným a silným, tak proč by nemělo přát i vám?

Více mých článků naleznete na serveru www.behej.com.