Sněhobílé pobíhání

Na ježdění autem to ideální není, ale proběhnout se v čerstvě napadaném sněhu je balzám na duši. Pravda, i přes goretexové boty na nohách mám v botách mokro, ale pohled na nedotčené bílé pláně mě natolik uvnitř hřeje, že trošku toho mokra a chladu vůbec nevnímám.

Miloš Škorpil Příroda oděná do bílé se celá promění a zkrásní stejně tak, jako když obléknou do bílé mladou nevěstu.
Příroda je na tom ale lépe než nevěsta, a to hlavně proto, že příroda sama sebe neumí tak zkritizovat, jako to dokáže člověk. Příroda je zkrátka přirozená, na nic si nehraje. Určitě to není proto, že by postrádala rozum a neměla paměť. Přinejmenším paměť jí rozhodně nechybí. Kdyby jí chyběla, jak by si pak pamatovala, že na jaře se má zazelenat a nasadit poupata. V létě rozkvést a hrát všemi barvami. Poskytovat nám stín před žhnoucími paprsky slunce a svlažit nás letními plody. Na podzim nechat zbarvit listí do palety z barev od Claude Moneta, pak je shodit a připravit se na zimní nicnedělání. No a v zimě, i přes naše necitlivé zásahy, se aspoň na chvíli obléknout do svatebních šatů a dát vyniknout všem oblinám, kopečkům a horám, krásným solitérům v krajině a naplnit naše oči, uši a duše posvátným tichem.

Mám tohle běhání po bílých cestách, které dosud neposkvrnila noha člověka, z duše rád. Chroustající zmrzlý sníh i rozstřikující se prašan, a když náhodou noha zahučí do skryté kaluže, co na tom. Než doběhnu domů, mám v botě zase jako ve vyhřáté komůrce, a když ne, tak zkřehlé prsty zahřeji v proudu vlažné vody.

Jsem přírodě vděčný za tyhle krásné, vzácné chvilky, kdy ať se rozhlídnu na jakoukoliv stranu, vidím jen bělostný koberec, sníh něžně přikrývající stromy, keře i trávu. Kdy vše působí tak nadýchaně.
V těchto chvílích jsem spíš rád, když je sluníčku schované za clonou mraků a sem tam se po polích či kopcích válí mlha.
V těchto chvílím přímo niterně cítím, jak vše okolo spí a sladce oddychuje, právě ta mlha mi připomíná páru, která se nám s každým vydechnutím páří od úst. Naznačuje mi to, jak jsme proti přírodě nicotní, když ona svým výdechem dokáže zahalit celý okolní svět a my s ním jen lehce ovlhčíme své nejbližší okolí.
Človíček se v těchto chvílích cítí velmi titěrně a jako obr zároveň. Titěrně, má-li pocit, že je ztracený v tom široširém prostoru a jako obr, když si uvědomí, že je jeho nedílnou součástí.

Ve chvíli, kdy sluníčko protrhne mraky, pronikne mlhou a ozáří celý viditelný svět,
najednou „uzříte" a pochopíte, že svět vám leží u nohou. Stačí se jen rozhlédnout, roztáhnout ruce, zhluboka se nadýchnout a tím dechem jej celý v sebe pojmout.

Prostě tak jako jaro, léto a podzim, tak i zima v sobě skrývá spousty krás, na něž se člověk může těšit po zbytek roku, a když přijdou, tak si je pořádně užít a vychutnat.