Ševče, drž se svého kopyta – tak jdu raději běhat

Minulým blogem jsem - (nevím na jak dlouho a taky od jistého čásku už raději nic neslibuji) protože postižení, tedy ti, co jim bylo slíbeno, se dožadují splnění slibů - skončil s výlety do svého soukromí. A protože začíná jaro a to je čas probouzejícího se života, začnu se spíše věnovat tomu, co vždy probudí mne. Běhu a běhání a lidičkám kolem toho.

V hlavě mám nyní dva projekty. Prvním je běh Drážďany - Praha. O tom už jsem se tu zmiňoval, ale nezmiňoval jsem se o tom, že jsme se už s Petrem Syblíkem alias Wittym domluvili na datu, kdy ho uskutečníme. Takže ti z vás, kteří se budete chtít nějak připlést k nám, si zatrhněte ve svých deníčcích 26. a 27. dubna. Přesný čas vám ještě upřesním. Jak už jsem psal, rádi bychom to uběhli non-stop, ale neradi bychom na sebe pletli bič v podobě nějakého časového scénáře. Prostě tak, jak se stačíme přesunout z Prahy do Drážďan, viděl bych to na poledne, vyběhneme z Drážďan a poběžíme proti proudu Labe a pak Vltavy do ZOO v Praze. Ostatně taky kam jinam s takovými exoty, že?

Problémem bude asi najít výchozí bod cyklistické stezky A 2, tak jak je značená z Prahy, v Drážďanech. Alespoň já nemám zatím ani tušení, kde by se mohl nacházet, ale Petr určitě něco vymyslí, jak to zjistit. Pokud jde o plány, tak je to nejlepší člověk na svém místě. Plánovat umí dokonale, ovšem jako navigátor, obzvláště pokud si do svého navigačního přístroje nahraje trasu obráceně, je „nepostradatelný". Sice v uvozovkách, ale myslím to upřímně, protože jak známo nerad běhám po cestách, které mi někdo nalajnuje předem, raději občas seběhnu z cesty, abych objevil něco nového, co by mi jinak zůstalo utajeno. Takže s Petrem mám jistotu, že Prahu najdeme, ale srandu si při tom užijeme taky.
Jen doufám, že po tomto blogu se mnou ještě poběží :).

Takže to je ten první projekt.

Druhý projekt se mi začal líhnout v hlavě už dříve, tedy ne úplně v téhle podobě, ale měl stejnou nosnou myšlenku. Původní myšlenka byla, proběhnout místy, kde dříve vedly obchodní cesty. Mám knížku, kde jsou vyznačeny různé ty solné, zlaté, hedvábné a kdejaké jiné stezky. Takže to byl původní záměr. A ten nový má co činění s vodou. Tedy proběhnout se okolo našich řek od jejích ústí, resp. soutoků s většími toky, k jejich pramenům. No a tady se ten původní a současný projekt střetávají, protože většina těch cest stejně vedla kolem vody.

Voda mne fascinuje v podstatě od dětství. Teče si kam chce, nenechá se ničím svázat a běh kolem ní člověku vždy skýtá nádherné zážitky.

Takovou malou rekognoskaci terénu jsem si provedl v tomto týdnu, když jsem se byl proběhnout s Danou okolo Ohře. V létě nás tam zastihla bouře, kdy se valily proudy vody shora a nenechaly nás ani dýchat, tak jsme si ta místa chtěli vychutnat v probouzejícím se jaru. Tedy pokud bereme, že 6. března už může být jaro.

Běželi jsme od Karlových Varů ke Svatoškám a pak ještě dál směrem k Lokti. Sluníčko si hrálo se stíny a vytvářelo společně s nimi krásnou atmosféru. Pod námi si tiše plynula řeka, vzduch byl poněkud mrazivější, ale i tak měkký a hladivý. Svými kroky, tedy spíše já svými občasnými seběhy k řece jsem plašil „tokající párky" kačen. Možná mi ještě jednou poděkují. Nad hlavou se nám smál, nebo nám nadával, z jejich projevu se to nedalo až tak moc dobře rozlišit, párek nějakých neznámých ptáků.

Při zpáteční cestě jsme zasedli na teplý čas do restauračky ve Svatošských skalách, kde na nás jukala značně podnapilá a bujará, ještě ze Silvestra se nevypivší, liška Bystrouška.

Každopádně, kdož budete mít někdy cestu do Karlových Varů nebo do Lokte, nechte rodinku, ať si užívá krás historických měst či léčebných pramenů, a vyrazte si podle Ohře na své tréninkové kilometry. Stojí to za to.