Seběhnout z cesty se dá různě. Pokud jsem na něco odborník, tak rozhodně na tohle. Nikdy není pro mne žádný problém zničeho nic uhnout z plánovaného směru a ocitnout se zcela někde jinde, než jsem původně zamýšlel. Z toho důvodu, když někam vyrážím, tak si jen tak zhruba vytýčím směr a pak vyběhnu nebo se vydám na cestu. Má to jednu neocenitelnou výhodu. Vždy můžu tvrdit, že přesně tudy jsem chtěl jít.
Miloš Škorpil Proto ani nemám moc rád různé ty navigační přístroje, berou mi totiž tu krásnou volbu svobodného rozhodnutí, vydat se tam, kam to mé nohy či oči zrovna táhne. Naposledy jsem se takhle brouzdal Slavkovským lesem.
Dojel jsem na místo, které mám velmi rád. Vždycky, když potřebuji dobít baterky, mám potřebu být chvíli nerušeně sám, popovídat si s přírodou, sem vyrazím. Nebudu vám říkat, jak se jmenuje. Jeho název v sobě nese fotografie, která provází toto mé povídání.
Tentokrát byl slunečný, ale hodně studený a větrný den. To v sobě skýtalo možnost projít se po zamrzlých loukách a mokřadech, do nichž není radno vstupovat v létě, neboť pak velmi snadno utopíte nejen boty v bezedných jezírkách. Nevím proč, ale tentokrát mně fascinovala voda ve všech podobách.
Nejdříve jsem se zaměřil na zamrzlé kaluže, pak tekoucí bystřinu, sníh a nakonec mlhu a mraky. Fotil jsem. Nechával se vtáhnout do úchvatných obrazů, které dokáže vykouzlit mistr mráz. Kochal se deroucím se zeleným stéblem trávy, razícím si cestu ke sluníčku skrz sněhovou krustu. Motýlími křídly, které dokáže vykouzlit proud tekoucí vody, podíváte-li se na něj přes objektiv vašeho foťáku. Nemohl se vynadívat na ocelově šedá mračna, jimiž si razilo cestu zimní slunce.
Ruce jsem měl zmrzlé na kost, spoušť foťáku jsem sotva mačkal, třel si ruce, abych do nich vrátil trochu citu a krve, ale byl jsem naplněn teplou radostí, kterou zažíváte vždy, když cítíte, že jste přesně tam, kde v danou chvíli máte být.
V jednu chvíli, to jsem si zrovna už po několikáté pořádně nabral do bot, jsem najednou zjistil, že pod nohama už nějak zmizela pevná zem a že se to začíná trošku houpat. Vzpomněl jsem si na příhodu, která se odehrála skoro před čtyřiceti lety, kdy jsme s kamarádem Petrem Dudkem zkoušeli, co je pravdy na tom, že Mrtvý luh u Volar není zrovna vhodné místo k procházkám.
Tentokrát, zrovna tak jako tehdy, jsem se na chvilku zastavil. Sklonil svůj pohled k zemi a začal hledat cestu, která by mně vrátila na pevnou zem.
Je dobré mít své sny. Je dobré žít své sny. Je dobré se občas vrátit na zem a podívat se, kde zrovna stojíme a kudy jít, abychom se neutopili nebo nebyli vtaženi pod hladinu černých, mrtvých vod.
Rád se toulám nebezpečnými místy, i když nikdy o nich jako o nebezpečných neuvažuji. Každé takové místo vás přitahuje svou tajemností. Vidíte nad ním zvláštní světlo, tedy vidíte - spíše jej cítíte a to světlo je to, co vás k onomu místu táhne. Možná jsou to dušičky těch, co tu uvízli před vámi. Je jim smutno a tak vábí další dušičky, aby jim dělaly společnost. Máme se těchto míst bát, máme se jim vyhýbat? Určitě ne. Jen si musíme dát pozor, kam šlapeme.
Vrátil jsem se z výletu do reality všedního dne a první, do čeho jsem šlápl, když jsem vylézal z auta, bylo psí hovínko . A pak, kde je to bezpečnější!
