Zdeněk Matěj Kuděj napsal jednu úchvatnou knížku „Ve dvou se to lépe táhne." Vypráví tu o svém putování po Čechách s Jaroslavem Haškem. Z téhle knížky mi utkvěla v paměti nejvíce pasáž, kdy jdou z Rakovníka do Čisté u Rakovníka. Že nevíte, kde je Čistá? Nic si z toho nedělejte, Matěj to taky nevěděl. Proto se zeptal: „A kde je ta Čistá? Kde by mohla být? Když se to jmenuje Čistá u Rakovníka?" „Když se to jmenuje Čistá u Rakovníka, tak to musí být u Rakovníka," dozvěděl se od Haška. „Ostatně zeptáme se na to vrchního. Ten přeci musí vědět všechno."
Miloš Škorpil „Čistá? Čistá? To je někde blízko," odpověděl tento moudrý muž. Vyšli tedy na Čistou, věda, že je to někde blízko. Potkali ochotného člověka, který jim poskytl půlhodinový výklad kudy, tudy a pak je poslal po silnici rovnou za nosem. Mimo jiné se však dozvěděli i neocenitelnou informaci, že to bude tak dobrá hodinka cesty, nebo tak něco. Šli více jak hodinku, prošli Lubnou a kus za ní, když potkali konečně někoho, koho se mohli zeptat, jak to mají ještě daleko. Odpověď: „No, když si pospíšíte, tak tam můžete být za půldruhé hodinky."
Šli tedy dále. Hodiny ukrojily opět zhruba hodinku a půl, když potkali dvě babky s kozou. Otázka se opakovala: „Jak daleko je to do Čisté?" Odpověď: „Malé dvě hodinky," zejména Haška vytočila tak, že se dal skoro do klusu.
„Tohle je krajina!" řekl konečně, když zmírnil opět kroky. „Všiml sis, co tu mají po vesnicích hromosvodů? Bylo mi to divné, ale teď už se tomu nedivím. Jestli to tu dělají pánubohu tak jako nám, to aby do nich mlátil hromem od rána do večera!"
Zanedlouho sebou praštil o zem a prohlásil, že dál už nepůjde a vůbec, který že blbec si to vlastně vymyslel, aby šli do Čisté. No kdo myslíte, že to byl.
Když se to tak vezme kolem a kolem, byli na tom ještě dobře, protože vzdálenost jim byla oznamována v čase. A jak známo každá hodina je stejně dlouhá a má pouho pouhých šedesát minut. Jo, to kdyby jim někdo říkal, jak je to daleko třeba v mílích, to by se teprve mohli divit, protože považte, že třeba:
Na Jižní Moravě míle měla kdysi 12,2 km, na Čáslavsku 9,2 km a v okolí Českých Budějovic pak 11,2 km. Německá námořní míle měřila 1852 m, zatímco ta anglická měla 1853 m.
Nebo slyšeli jste někdy třeba o:
čárce, ta měla 0,002053 m, dlaň 0,07885 m, kročej (dvojkrok) 1,1828 m, látro 2,37 m, loket 0,5928 m, palec český 0,02464 m, pěst 0,09856 m, píď 0,1971 m, provazec 28,84 (později 30,75 m), prst 0,01971 m, prut 3,5484 m, sáh 1,7742 m, stopa (střevíc) 0,2957 m, zrno ječné 0,0034 m.
Samostatnou kapitolou je hon. Určitě jste slyšeli rčení: „Smrdí na sto honů." Víte vůbec, jak by takový člověk nebo cokoliv co tak označíte muselo smrdět, aby jste to cítili na sto honů? Že nemáte tušení? Tak si to spočítejte, jeden hon měřil 125,496 m, takže smrdí-li někdo na sto honů, musíte to cítit na vzdálenost delší, než byla Jihomoravská míle, protože to dělá více jak 12,5 km.
K zahození ale není ani to, od kdy se měří na vzdálenost jednoho yardu, respektive, jak byla tato míra odvozena. Yardem se začalo měřit v Anglii, v roce 1101 za vlády Jindřicha I. A jeden yard není nic jiného než vzdálenost, kterou naměřili od špičky Jindřichova nosu ke konci palce jeho natažené ruky, přičemž tato vzdálenost měří 0,9144 m. Jsme-li v Anglii, tak atletická míle měří 1609,344 m.
No a když už jsme u těch měr, tak bychom neměli zapomenout na náš starý dobrý metr. Jeho historie se začala psát v roce 1795 ve Francii. Jeho kmotrem, tedy člověkem, který mu dal jméno, byl Jean Charles Borda - francouzský matematik a astronom, a to podle řeckého slova metron - míra. První prototyp měl tvar tyče o obdélníkovém průřezu 25 x 4,05 mm a byl vyroben z platiny. V roce 1797 tento prototyp uložili do státního archivu Louvru a v roce 1799 byla zákonem stanovena definitivní převodní jednotka pro staré francouzské míry.
1 metr = 443,295038 (pařížských) čárek peruánského sáhu. Dobrý, ne?
Později se zjistilo, že je vše trošku jinak, a tak roku 1886 získal metr novou podobu a to jako platiniridiová tyč s průřezem ve tvaru H, na které je dvěma vrypy vyznačena vzdálenost 1 m. Podle tohoto prototypu pak bylo vyrobeno 40 tyčí, z nichž jedna je také uložena v České republice. To ale stále nestačilo a tak od roku 1960 máme metr, jenž se rovná 650763,73 násobku vlnové délky záření šířícího se ve vakuu, která přísluší přechodu mezi energetickými hladinami 2p10 a 5d5 atomu kryptonu 86. Zajímavé, že a hlavně praktické. Mě ale na tom nejvíce zaujalo, že se tomuto metru říká oranžový, protože při jeho určení hrála důležitou roli spektrální čára oranžové barvy.
Po tomto zjištění jsem si trošku oddychl. Už jsem začínal nabývat dojmu, že tu začíná něco smrdět na sto honů :).
Nevím, zda vše, co jsem zde napsal, vám bude v životě k něčemu dobré. Pro mě ale určitě. Když pro nic jiného, tak jako dosud si určitě nebudu dělat hlavu, když uběhnu o nějakou tu míli více, vždycky si to budu moci zkorigovat podle toho, zda jí uběhnu na Jižní Moravě, v Jižních Čechách nebo na Čáslavsku. A hlavně, když na nějakém závodě zjistí sto GPSek, že trať je o sto metrů kratší či delší, řeknu si, že je možná seřídili podle yardu a že možná právě Jindrovi letěla kolen nosu moucha a on právě ve chvíli, kdy mu brali míru, hnul hlavou :).
