Proč běžcům před cílem maratonu zarůstaly nohy do země

Sledoval jsem šustot a šepot po Volkswagen Maratonu Praha, a tak jako určitě mnohému z vás mi neunikl jeden důležitý fakt. Hodně lidí dodrželo odpovídající tempo, správně občerstvovalo a přesto odpadlo v posledních kilometrech před cílem, jeden dokonce jen několik stovek metrů, nebo došli do cíle jen s nejvyšším sebezapřením.

Miloš Škorpil Co se to tedy na trati dělo? Jsou snad všechna doporučení, která dávám lidem, lichá? Opomněli snad přeci jenom oni něco, či snad jsem je zapomněl na něco připravit? Byla trať, s vynucenými změnami, těžší než jindy? Otázky se mi honily hlavou celý týden.

Mluvil jsem o tom i s Alešem Tvrzníkem, ale na nic, co by se dalo předem předpokládat, na co by se dalo připravit, jsme nepřišli. Až pak mi došla jedna věc, která to mohla všechno způsobit. Věc, na níž se však připravit nemůžeme nikdy, protože je jen v rukou přírody.

Bylo to náhlou změnou tlaku!

Přímí účastníci i diváci si jistě vzpomenou, že před startem se začalo nebe pomalu zatahovat. Mráčky nám působily radost, protože začaly zakrývat sluníčko, které se do nás opíralo se stále větší a větší intenzitou. Větřík, který mračnou flotilu nad Prahu přivál, nás příjemně ovíval.

Jak mraky houstly, pražská kotlina se stále více a více jimi zaplňovala a atmosférický tlak v ní klesal. Běžec po absolvování dvaceti a více kilometrů začíná být extrémně citlivý na vše, co mu způsobuje větší zátěž, než na níž se připravil. Se snižujícím se atmosférickým tlakem proto lidem těžkly nohy, měli pocit, že jim postupně začínají vrůstat do pražského asfaltu nebo dlažby. Bylo stále a stále těžší je zvednout a udělat další krok.

Je to kruté, ale takto to prostě v životě chodí, a jak už jsem mnohokrát řekl: „Maraton je jako život." Na vše se v životě připravit nemůžeme, stejně tak se nemůžeme vždy připravit na to, co nás na maratonu potká. Proto je tak výjimečný mezi všemi běhy, co se ve světě běhají.

Jediné, co s tím lze dělat je, že můžeme stále posouvat hranice své fyzické kondice a pokud by se příště zase podobná záludnost vyskytla, smířit se s tím, že nepoběžíme na svůj vysněný čas, ale trošku hned od začátku ubereme plynu a dosáhneme cíle o něco později, ale dosáhneme a to je to nejpodstatnější.

Snad těm, kteří na rozmary počasí nejvíce doplatili a i když udělali všechno správně, cíle nedosáhli, tohle poznání trošku spraví náladu a bude je motivovat k tomu to příště zkusit znova.

Jinak - všimli jste si, že celý týden před maratonem a celý týden po něm bylo ideální maratonské počasí? No nejsou tam nahoře pěkní šprýmaři? :)