„Ty děti jsou nemožné. To za našich mladých let nebývalo. Jsou to líné a nevděčné mrchy." Podobné a ještě horší povzdechy a odsudky na dnešní děti lze zaslechnout ve školách, ale i na ulicích. Když to někde zaslechnu, rychle se podívám, zda nesedím v nějakém stroji času, jenž mě nese mým životem zpět a neocitl-li jsem se právě někde v roce 1970, kdy jsem opouštěl základní školu. To samé na adresu dětí, tedy nás, jsme poslouchali od dospělých také. Jak ten čas letí a přesto, jak vše zůstává při starém.
Když slyším tyhle řeči, není mi kupodivu smutno z toho, jak žijí současné děti, ale z toho, že ti dospělí, co přeci také museli být někdy dětmi, na to zapomněli.
Ve chvíli, kdy tyhle řeči zaslechnu si uvědomím, že ty odsudky nejsou o dětech, ale o NÁS. Je to stesk za tím, co bylo a už se nevrátí. Ve chvíli, kdy mi tohle vytane na mysli, tedy: „Jaké to bylo, a už se nevrátí," zpozorním a znovu si pro sebe řeknu: „A kdo říká, že se to nemůže vrátit?" Vždyť přeci my tvoříme realitu tím, na co myslíme, co si přejeme a co pro to, aby se to uskutečnilo, nakonec uděláme."
S dětmi a jejich aktivitami je to stejné. Pokud je jim umožněno se seberealizovat, tak občas trneme: „Co ten pacholek zase vymyslí", ale ať vymyslí cokoliv, ukáže nám to, kam směřuje, co ho zajímá, čím by se chtěl zabývat, takže dostaneme přesně tu informaci, kterou vlastně celou dobu chceme a pro jejíž nepřítomnost si často nevíme s dětmi rady.
Mojí životní filozofií je spolupráce. Myslím tím to, že je vždy lepší se s lidmi dohodnout, vzájemně si pomoci, než spolu bojovat. Věřím, že každého, koho v životě potkám, mi osud přivedl do cesty, abych se od něj něco naučil. Je jedno, zda ten dotyčný je můj vrstevník, stoletý kmet nebo desetileté dítě, jestli je to muž nebo žena, černoch nebo běloch, Rom či gay.
Děti jsou v tomto ohledu úplně ti nejlepší učitelé, protože jsou čisté a přímé, sice ještě v komunikaci nezkušené, proto i trošku drsné. Náš sklon k jejich odsudku tkví v tom, že nám nastavují zrcadlo, jací jsme byli my, po čem jsme toužili a co jsme si nechali „svými dospělými" vzít. Máme vztek na sebe a ten si vylíváme na nich.
I proto jsem vloni přišel s nápadem „Běh do škol." Záměrně jsem si osobně nekladl žádné otázky typu: „Jak na tom současné děti jsou ve srovnání s minulostí," ty byly do projektu importovány zvenčí. Šlo mi jen o to, o co mi jde i s dospělými, tedy o to naučit lidi běhat.
V tomto případě naučit běhat děti a prostřednictvím běhu jim umožnit objevit, že pohyb, a to jakýkoliv, je prostě nádhera, a že jen kvůli těm zážitkům s pohybem spojeným, stojí zato běhat, jezdit na kole, hrát baseball, fotbal, plavat, lézt po stěnách či po horách nebo jen prostě chodit.
Loňská zkušenost mě rozhodně nezklamala a tak, když za mnou přišel Jan Kocourek z Prachatic, že základní škola, do níž chodí jeho dcera, bude slavit letos dvacet let, a jestli by bylo možné, abychom my dva běželi maraton proti dětem z této školy, ihned jsem byl pro. Jen jsem dodal, že by stálo za to do toho zatáhnout i jejich učitele.
Takže nápad byl na světě. Byl schválen a šlo už jen o to stanovit pravidla a připravit úrodnou půdu, do níž bychom mohli celý nápad zasadit. Honza je velmi aktivní, to má po svém otci, který zrekonstruoval vlastníma rukama dřevěnou kapli u Stožecké skály, a tak nelenil, domluvil vše s ředitelkou školy a tělocvikářkami a bylo.
Ve čtvrtek jsem v Prachaticích byl a víc než hodinu si s dětmi o běhání povídal. Bylo to velmi příjemné setkání pro nás pro všechny. Osobně jsem z toho dopoledne měl velmi hezký pocit. Jsem si jistý, že děti jsou namotivovány a že nám s Honzou 23. dubna nedají nic zadarmo. Celá akce se odehraje na dráze městského stadiónu v Prachaticích. Pravidla jsou taková, že proti nám poběží 40 žáků druhého stupně základní školy, tedy žáci a žákyně šestých, sedmých a osmých tříd a jejich dva učitelé. Každé dítě poběží úsek jeden kilometr, stejně tak jeden z učitelů. Druhý učitel pak bude muset dorazit zbytek, tedy 1195 m. Náš plán z Honzou je zhruba 3:00:00, tedy v průměru bychom měli běžet 4:18 min/km. Budeme se střídat po pěti kilometrech. Už se na to moc těším.
Na celou akci bude dohlížet agentura Dobrý den z Pelhřimova a výsledný čas školní štafety bude zapsán do České knihy rekordů. Poté se může přihlásit se svým pokusem jakákoliv škola v České republice a pokusit se tento základní rekord překonat.
V Prachaticích poběží pouze druhý stupeň základní školy, ale abych nevyloučil z možnosti být při tom, když se běží maraton, ani žáky na prvním stupni základní školy, vyhlašujeme a budeme evidovat spolu s Dobrým dnem i pokusy štafet žáků, kterou bude tvořit 40 žáků třetích, čtvrtých a pátých tříd a jejich dva učitelé.
První následovatelé jsou už připraveni a to ve Františkových Lázních. Tak co vy další, nandáte nám to? Ne, že bychom s Honzou objížděli celou ČR, v každém místě, kde se pokus odehraje, by měl být někdo, nebo několik místních běžců, kteří si to s dětmi rozdají. Čas štafety dospělých není důležitý, proto ani nemá tato štafeta svá pravidla, tahle štafeta má spíše funkci zajíce běžícího před chrtem, a měla by děti motivovat k co nejlepšímu výkonu a taky pomoci navázat vztahy dětí, školy a aktivních lidí, kteří v daném místě žijí.
Nežehrejme, že ty děti jsou hrozné, že ministerstvo je hrozné, politici jsou hrozní a utvářejme si svět tak, jak by se nám líbil, aby byl, sami!
