Strávil jsem jeden ze svých nejhezčích Štědrých dnů a to v kraji, který je požehnaný Bohem, ale lidé na něj zapomněli. Tedy zapomněli, oni z něj byli vyhnáni a život se v něm na padesát let zastavil. Ne, že by tu lidé nežili, ale bohužel, ti co zde žili původně a byli odejiti, se sebou odnesli i duši míst, kde po staletí žily jejich rody. A ti, co sem přišli hledat nový domov, svou duši povětšinou zanechali tam, odkud přišli.
Miloš Škorpil Začíná se však blýskat na lepší časy a to díky Evropské unii a Schengenské smlouvě, protože ty umožňují, aby se sem mohli lidé a s nimi i jejich duše a tedy i duše zdejší krajiny, navrátit.
Po staletí žili v krajích na hranicích LIDÉ, žili tu ve vzájemné pospolitosti a vzájemné shodě, a nebýt mocenských choutek těch, kteří žili někde ve vnitrozemí, tak by tomu tak bylo dodnes. Nakonec nic jiného něž žít ve shodě a vzájemné pomoci jim ani nezbývalo, bez toho by nikdy nepřežili.
V roce 1991 jsem měl možnost běžet Světový běh míru, dnes Harmony Peace run. V roce 1993 a pak 1995 jsem měl tu čest ho v České republice pořádat. Při tomto běhu se vyhlašují místa, zasvěcená míru - ,Peace Blossoms - Květy míru. Mohou to být města, územní celky, díla člověka, ale i díla přírody nebo i stromy. Prvním Květem míru se stalo v České republice město Mýto. To pak doprovodila v roce 1995 města Litomyšl, Svitavy, Česká Třebová, Ústí nad Orlicí, Choceň, Polička a znovu Mýto, která se spojila, aby vyhlásila Růžový palouček, místo na němž se loučili Čeští bratři po bitvě na Bílé hoře se svou otčinou, za Oblast míru.
Květy míru se v roce 1995 staly i Český Krumlov, Bruntál, Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Stříbro. Mohyla míru u Slavkova, Býčí skála v Moravském krasu ale i Chráněná krajinná oblast Český ráj. Květem míru se stal i atletický stánek v Čáslavi.
Popravdě řečeno, nikdy mi nešlo o to, ohromit ostatní země, účastnící se běžeckého svátku, oslavujícího sounáležitost mezi lidmi, mezi člověkem a přírodou, počtem vyhlášených Květů míru. Proto jsem také hledal, jak samotný akt vyhlášení spojit se životem lidí, kteří se ho zúčastnili, kteří mu dali vzniknout.
Nakonec jsme společně s Petrem Bursíkem, tehdejším starostou ve Stříbře a dnes mým dobrým přítelem, našli v historii kapitolu, kterou stálo za to napravit.
Našli jsme zmínku o tom, že lidé, kteří byli po válce odsunuti z okolí Stříbra, se usadili v městě Dinkelsbühl, že zde nezapomněli na to, odkud sem přišli, mají svůj český spolek a tak jsme přenesli Květ míru pomocí běžecké štafety dlouhé 300 km společně s nimi až do jejich nové domoviny. Za rok nám oplatili naší návštěvu a vznikla z toho nová tradice, která trvá dodnes.
A tak běh pomohl navázat, dlouho před naším vstupem do EU a do Schengenu, pomyslnou nit přátelství, tolerance a vzájemné lásky, která byla násilně moci chtivými přetržena.
To bych ale ani nebyl já, abych se spokojil s tím, co je. Takže už pár let spolupořádáme s Janem Tuláčkem a starostkou Stožce ing. Zdeňkou Lelkovou běh po Zlaté stezce - přeshraniční běh na 15 km mezi Českými Žleby - Haidmühle - Novým údolím a Stožcem. V červnu příštího roku chystáme s dalšími přáteli - Silvera nordica Run. Ultramaraton, který se poběží z poloviny na rakouské a z poloviny na české straně Novohradských hor. No a snad se mi s dalšími přáteli podaří obnovit i přeshraniční maraton mezi Chebem a Marktredwitzem.
Duše míst v našem pohraničí se začíná probouzet, lidé sem znovu nalézají cestu. Jedni proto, aby poznali svou starou vlast a mohli zapomenout na hříchy na nich spáchané, jiní aby poznali krásu a velebný klid míst, která dlouho spala, jiní aby zde zapustili své kořeny.
A tak jak říkají Chodové, přijďte pobejt, a já dodávám - přijďte poznat, pochopit a oblíbit si.
