Pohádka o Velkém Kaktusákovi

Za devatero pouštěmi, devatero dunami, devatero vyschlými jezery a devatero uschlými duby žije a vždy bude žít sám Velký Kaktusák. Dnes je seschlý, svraštělý, hnědý a samý trn. Býval to však ztepilý krasavec, zelený, napitý až k prasknutí a samý oranžový květ s rudými pestíky.

Miloš Škorpil Býval hlídačem u jezera plném nejsladší, nejchladivější a nejtřpytivější vody. Jezera ležícího v té nejnádhernější, nejúchvatnější oáze, na kterou celý den svítilo slunce. Oázu všichni nazývali - ŽIVÁ VODA. Jak by také ne. Než se sem člověk dostal, musel přeci překonat devatero pouští, devatero dun, devatero vyschlých jezer a pozdravit devatero uschlých dubů. To už pak jednomu vyschne v krku.

Velký Kaktusák nebyl ledajakým hlídačem, byl doslova a do písmene žábou na prameni. Měl na starost, aby každá karavana, která do oázy doplula na svých korábech pouště, dostala tolik vody, aby jí umožnila překonat ještě jednou stejnou vzdálenost, jakou překonala na cestě sem.

Byl jen „prostým" Kaktusákem, byl u zdroje vody a tak nebylo divu, že „vyrostl" do obřích rozměrů. Byl stále větší a větší, až byl největším a nejkrásnějším Kaktusákem světa. Od lidí dostal moc a nedokázal s ní zacházet, zrovna tak jako mnoho jiných. Tím, že měl na starosti příděly vody, dostal moc rozhodovat o životě a smrti nejen rostlin, ale i tvorů, kteří do oázy přišli nebo zde žili. Rostla jeho moc a rostla i jeho sláva až do dne, kdy se přišlo na to, že vody v jezeře začíná nějak ubývat.

Čím více vody v jezeře ubývalo, tím byl Kaktusák větší a napitější. Nakonec se všechno provalilo. Kaktusákovy kořeny dorostly až na břeh jezera a Kaktusák pil a pil a pil a ...
neměl sílu sám přestat a tak nakonec všechnu vodu v jezeře vypil. S jezerem zmizela i oáza. Karavany přestaly křižovat pouště a Kaktusák seschnul, ale stále v něm byl ještě život.

Tak tu stojí seschlý a vysušený za devatero pouštěmi, devatero dunami, dnes už desatero vyschlými jezery a devatero uschlými duby a má dvě přání. Přeje si, aby to zatracené slunce nad jeho tělem (ne hlavou, protože tu jak známo Kaktusáci nemají) přestalo pálit, a aby mu na jeho vysušené ostny spadla alespoň jediná kapička vody.

A co se nestane, najednou mu nad hlavou proletí Fata Morgana a vykřikne: „Jestli mě rozesměješ splním ti tři přání. První je, jestli správně vidím, aby to zatracené slunce nad tvým tělem přestalo pálit a druhé, aby na tvé vysušené ostny spadla alespoň jediná kapička vody. Ale abys neřekl, tak tvé dvě první přání ti splním ihned."

V tu chvíli zahalí sluníčko černý mrak a začne hustě pršet. Na vyprahlé Kaktusákovo tělo dopadne však jen jediná kapka. Ta jediná kapka však stačila k tomu, aby naplnila štěstím vyprahlou Kaktusákovu duši, a tak aniž by to mohl jakkoliv zastavit, vykřikne své třetí přání: „Chci se stát krásnou bílou labutí, plout po tmavomodrém jezeře. Mít nad sebou slunce i mráčky a pod sebou chladnou vodu. Chci přinášet lidem radost a krásu a chci být symbolem a ochráncem lásky:"

Jen to Kaktusák vysloví, Fata Morgana se rozesměje na celé kolo a staniž se.

Už tu nestojí seschlý, svraštělý, hnědý Kaktusák, který je samý trn, ale po jezeře pluje krásná, bílá labuť :).

A co z toho plyne? No přeci, že i kdybychom na světě způsobili mor a neštovice, ŽIVOT nám vždy dá NOVOU šanci.

Děkuji Kaktusákovi, jehož komentář pod minulým blogem mne inspiroval k napsání této pohádky.