Po stopách Jizerské 50

Za pár měsíců se postaví na start chrti s prkýnky na nohách, přes které si budou usilovně šlapat, aby se co nejrychleji doklouzali k cíli již tradičního lyžařského běhu - „Jizerská 50." Před třemi roky mi napsal Martin Lukeš, jestli bych nepřijel do Jizerek a nedal si s ním tuhle trať jen tak v botách. No a od té doby jsme se sešli už potřetí dole v Bedřichově na stadiónu, abychom si dali svých padesát kilometrů běhu.

Miloš Škorpil V předchozích dvou letech jsme běželi vždy v srpnu. Letos to mělo být obdobné, ale ráno před původním startem se po Jizerkách válela mlha, mraky zem zalévaly vydatně studeným deštěm a k tomu se po kopcích proháněla vichřice. Proto jsme se rozhodli to přesunout až na začátek října. Sice hrozilo, že si už budeme muset obout běžky, ale i to by bylo lepší než strávit konec léta s nějakou virózou či nachlazením.

Ten nad námi se ale slitoval, a tak nás v půl desáté ráno přivítalo sluníčko. Pravda - teplota nebyla nijak vysoká, nějakých 5 stupínků, naštěstí ale s kladným znaménkem, a to jsou pro dálkový běh ideální podmínky. Sešlo se nás šest běžců a pět kolistů. Takže jsme skoro každý měli svůj osobní doprovod. Pohříchu ale běžci byli rychlejší než cyklisti. No ono do těch krpálů není se co divit, takže nás chvílemi i zdržovali, když jsme čekali na svou potřebnou dávku cukrů a vody :).

Příroda kouzlila, a tak odměnou nám byly kromě propocených svršků krásné výhledy. Chvíli okolní barevné scény zalévalo studené sluníčko, chvíli se po kopečcích převalovaly bílé chomáčky, aby v dalším okamžiku vítr přinesl lehkou sněhovou přeháňku.

Kolem jedoucí cyklisté se podivovali, co to vlastně podnikáme. Marně si lámali hlavu, co jsme to za exoty. No zřejmě se k nim ještě nedoneslo ono známé: „Maminko, co je to za pány? To jsou Lojzíčku pánové, co si zapomněli kolo" :).

Po 32 kilometrech jsme si dali na Knajpě, tak jako vždy, kafe, tatranku a pivo, a pak už v poklidném tempu dobíhali do cíle. Doběhli a dojeli všichni. I když původně si někteří naivně mysleli, že to zabalí na Jizerce. Ono vám to ale nedá. Když už jednou vyrazíte na trať s kamarády, tak se vám nechce je opouštěn jen proto, že vás už pár týdnů trápí zánět bérce, nebo se necítíte úplně ready. Bérec se prokrví, promrzne a v cíli už stejně necítíte nohy, takže ani nevíte, že vás nějaký bérec kdy bolel. No a pokud jste nastydlí, tak se dobře vypotíte a druhý den se divíte, jaký skvělý lékař ty hory jsou.

Příští rok v polovině srpna vybíháme znovu, budete-li mít chuť a čas, přidejte se k nám! Tempo zvládne každý průměrný běžec, vždyť letos jsme se tam ploužili celých pět hodin a patnáct minut, tedy i s čekáním na cyklisty a návštěvou Knajpy, jinak to bylo za 4:23.