Začalo to tím, že mi Pavlína zavolala, zda bych nebyl ochotný běžet štafetu na podporu lidských práv v Číně. Řekl jsem jí, že když to dá dohromady, tak klidně. Zatímco jsem si užíval dovolené na jižní Moravě, dávala dohromady tým lidí, který by přenesl pochodeň zapálenou v Olympii v Řecku, stejně olympijská.
Mezitím mi volalo pár lidí a když jsem jim řekl, zda by se nepřidali, s díky mně odmítli s tím, že by se někdy rádi podívali do Tibetu nebo do Číny. Je s podivem, jak rychle zapomínáme, jak nám bylo ještě před pár lety, kdy jsme se nedostali třeba ani do Rakouska.
Po jejich odpovědích jsem si uvědomil, jak málo stačí zemím s totalitním režimem k tomu, aby ovládl lidské myšlení. Stačí, když rádi cestujeme a země, která ne zrovna v rukavičkách jedná se svými obyvateli, má atraktivní polohu nebo je pro nás ekonomicky zajímavá. To druhé jsem si uvědomil až tady, když jsem dostal otázku, zda si jsem vědom, že moje účast v této štafetě může také ovlivnit můj business. Po čertu, tohle jsem si neuvědomil, ale upřímně - je mi to úplně šuma fuk.
Měl bych taky vysvětlit o co v téhle věci šlo. Šlo o podporu hnutí Falun Gong. Asi už jste slyšeli o tom, že jde o cvičení, které bylo nejdříve podporováno i samotnou Komunistickou stranou Číny (KSČ) a až ve chvíli, kdy počet stoupenců Falun Gongu převýšil o 15 milionů počet členů KSČ, její vedení zbystřilo, ale nejen to - začalo se s nimi po svém, tedy fyzickou likvidací, vypořádávat.
Ještě bych rád dodal, že celá akce nebyla jen nějakou naší ryze českou iniciativou, ale štafeta probíhala 30 státy Evropy.
Společně s Martinem jsme převzali pochodeň od jedné čínské holčičky, které umučili otce (už to samo o sobě byl dost silný zážitek) a vyběhli směrem Brno. Celé se to trošku zpozdilo, a tak nakonec z 20 km, které jsem měl běžet, bylo čtyřicet. Mezitím co jsem běžel z Uhříněvsi na Kostelec nad Černými lesy a dále na Kutnou Horu, odváželo auto Martina ku Praze. Dojeli mne kousek za Kostelcem. Napil jsem se, vzal si Bebe sušenky a zatímco jsem si labužnicky chroustal, psal jsem SMS. Byla už hluboká noc. Mobil svítil, já do něj vejral, abych vyťukal ta správná písmenka, a mezitím jsem přešel na druhou stranu silnice a octl se v příkopě. Zanadával jsem si do blbů, odeslal SMS a rozeběhl se. Ještě předtím jsem si klukům pochvaloval, že je fajn, že mi vítr fouká do zad.
Rozeběhl jsem se tedy a říkám si: „To jsem to zakřiknul, vítr se otočil?" Běžím dál a zhruba po třech kilometrech vidím směrovku ukazující vlevo: „Kostelec nad Černými lesy 1," a na druhé straně „Jevany." Říkám si v duchu: „Si ze mě dělají šoufka," a vzpomínám maně na rok 1969, kdy jsme takto mátli naše „osvoboditele". Až za chvíli mi došlo, že běžím zpátky ku Praze .
No ještě, že ty směrovky byly tak brzo! Tenhle kufr už asi ničím netrumfnu, no i když nikdy neříkej nikdy.
O víkendu jsem vyrazil podruhé na trať Jungfrau maratonu. Poté co jsem dával deset dní před tím krev a pak tři dny před ním absolvoval 40 km v rámci výše uvedené štafety, jsem si řekl, že tentokrát si to jen užiju. Navíc nám ohromně přálo počasí. Nebe bez mráčků a tak jsem prvních 20 km stoupal společně s Radkem, bavili se o všem možném i pohledem na pěkná pozadí (popředí už moc ke koukání nebylo) a pomalu a jistě stoupali vzhůru. Na dvacátém kilometru jsem Radka ztratil a tak jsem se kochal sám. Zjistil jsem, kudy se vlastně běží, přede dvěma roky jsem to až na místa, kde jsem fotil, moc nevnímal. S povděkem jsem si uvědomil, že máme ohromnou kliku, že se tu můžeme fyzicky ničit a šplhal s dalšími více než třemi tisícovkami běžců a běžkyň. Na 39. km jsem doběhl k vrcholové moréně. Běžící řada se zastavila a všichni jsme pokojně čekali, až se zase dá po pěti minutách do pohybu. Připadal jsem si jak ve frontě na banány a vybavil si, jak jsem vždy ve čtvrtek prchal z práce, abych se zařadil do fronty na nějakou dobrou knížku. Třeba na takového Jacka Kerouaca a jeho On the Road.
A tak jsem zase na té cestě ...
Více mých článků naleznete na serveru www.behej.com.
