Bílý medvěd s modrým bleskem, to vše v černém poli - to je značka, kterou jsem se rozhodl propagovat. Pokud jí ještě neznáte, tak jí určitě uvidíte čím dál tím častěji. Tahle značka určitě jednou předčí všechny ty známé a zavedené běžecké značky, raději nebudu jmenovat, abych na některou nezapomněl.
Proč jsem se rozhodl propagovat svou značku? Jednoduše proto, že jsem si zapomněl na běžecký víkend ve Skalné zabalit do svého saku-paku i ledvinku, na níž obvykle připínám pouzdro se svým fotoaparátem. A uznejte sami, běhat bez foťáku, to je jako byste neměli na nohou pořádné běžecké boty.
„Kde vzít a nekrást," uvažoval jsem, když jsem přemýšlel, čím svou oblíbenou, již dosti prosolenou, ledvinku nahradím. V ten moment mi padl zrak na můj opasek, který drží mé džíny, aby ze mě po běhu nespadly. „Když může být dobrý k držení kalhot, bude jistě skvěle sloužit i coby nosič foťáku," pomyslil jsem si a vzápětí už svou myšlenku realizoval v čin.
Nevím, proč se všichni potutelně usmívali, když jsem takto vybaven nastoupil k dlouhému běhu okolo Západočeského kraje. Snad přemýšleli nad tím, kam za opasek zastrčím láhev s vodou, müsli tyčinku či trubičku s hroznovým cukrem. Nevím, ale je mi to zcela jedno, stejně vždycky běhám na to, co mi nabídnou jiní při běhu, tak nevím, proč bych se nosil s vlastním. Foťák ale musím mít vždy, děj se co děj, jinak bych nemohl zachytit ostatní v situacích, které by rozhodně sami nechtěli zveřejňovat.
„Vot, takaja žizň," říkalo se za časů báťušky cara.
Ale zpět k té značce. Tedy k tomu, co má představovat a čeho je nositelem.
Vzpomenu-li bílého medvěda, tak vidím huňáče, běžícího bílou zasněženou plání.
Vzpomenuli-modrého blesku, tak si vzpomenu na mžitky před očima, když se nekoukám na cestu a napálím to hlavou do rozložitého dubu.
Vzpomenu-li na černé pole, tak si uvědomím, kam všichni směřujeme, až si nás Bůh pozve k sobě.
Že jsem pojal dnešní blog trošku jako kurzívu? Máte plnou pravdu, ale proč brát život moc vážně, když nám běhání přináší tak nadpozemskou radost?
