Řada lidí okolo mne začíná podléhat depresi, že je v zimě zima. Globální oteplování se letos nějak nekoná a po pár letech se zase můžeme vesele klouzat, brodit sněhem, halit se do kožichů, šál, čepic a návlečníků. Konečně mají smysl spodky, funkční teplé prádlo, podkolenky a grog po procházce promrzlou noční krajinou, zalitou stříbrnou září měsíce.
Miloš Škorpil V uplynulém týdnu jsme si tohle všechno mohli dosytosti užít. Z neděle na pondělí byl úplněk, ale i v pondělí byl ještě měsíc neskutečně krásný a obrovský, a jeho světlo přímo oslňovalo. Běhali jsme večer v Kunratickém lese čtyřistametrové úseky a vždy, když jsme přibíhali k prvnímu dubu, museli jsme přivírat oči, jak nás jeho světlo oslňovalo. Bylo to něco úchvatného, co jsem doposud při běhu, za těch více jak čtyřicet let, nezažil.
Přesto, že čtyřstovky nejsou trénink, který by člověku v danou chvíli dodával energii, běhat je v takovéto atmosféře bylo doslova elektrizující. Jsem moc rád, že jsem to mohl zažít a určitě to je jeden z mých nejsilnějších zážitků, který jsem mohl při běhání prožít.
Další zážitek ze zimního poběhání na sebe nedal dlouho čekat. Se Zdeňkem jsme se domluvili, že si v sobotu vyběhneme na Zelenou horu. V týdnu napadl nový sníh, od rána krajinu ozařovalo sice ještě zimní slunce, které však už mělo sílu jarních paprsků. Ubíhali jsme po silničce mezi lesy, pak obtočili zátočiny Ohře před Pomezím a z Dolní Hraničné začali stoupat k Hraniční Horní. Jakmile to šlo, opustili jsme pevnou cestu a vydali se napříč zasněženým polem, hlubokým sněhem, směrem vzhůru, k bílé osamělé bříze. Sunuli jsme se dosti pomalu, funěli u toho vydatně. Přestože sluníčko se začalo schovávat za mraky a začalo se poměrně ochlazovat, po zádech nám stékaly čůrky potu.
Nevadilo nám ani naše funění, ani zima, ani stékající pot. Jediné, co nás naplňovalo a co jsme byli schopni vnímat, bylo úžasné sepětí s přírodou. Představte si všude nekonečně bílo, neporušená souvislá vrstva sněhu, který tu a tam ozáří sluneční paprsky. V tu chvíli máte pocit, že běžíte mezi perlami, která každá hraje jinými barvami, podle toho, jak na ni dopadne sluneční paprsek nebo mračný stín.
A ještě jeden krásný okamžik jsem mohl v minulém týdnu venku prožít. Stalo se to v pátek, to jsem si vyběhl jen tak sám před obědem na Seeberk. Běžím si po polích a najednou uslyším nad hlavou skřivaní písničku. Pohlédnu vzhůru a vidím toho drobného ptáčka, jak se tam ve vzduchu třepetá a zpívá a zpívá, aby k nám pozval jaro. Takže si užijte ještě poslední záchvěvy letošní zimy a těšte se na jaro, za chvíli už je tady. I když vlastně nevím, protože pranostika říká: „V únoru, když skřivan zpívá, velká zima potom bývá," tak si vyberte, čemu chcete věřit.
