Meditace při běhu

Patřím k lidem, kteří v praxi uplatňují jednu starou pravdu: „zastavíš-li se, zemřeš". Asi proto jsem celý svůj dosavadní život doslova proběhal. Vždy jsem považoval běh za vyjádření svého postoje k životu. Jako něco, co nedokáži dobře definovat, ale co mně neustále nutí být na cestě.

Meditace v chůzi pomáhá našemu vnitřnímu vizionáři uvolnit naší tvořivost. Při meditaci v chůzi si vědomě zvolíme otázku, na kterou se zaměříme, necháváme jí odeznít a pak pozorujeme, co je nám během chůze odhalováno.

O této formě meditace se někdy mluví jako o „meditaci v pohybu". Ať se procházíme, vaříme, běháme nebo plaveme, nacházíme se ve změněném stavu vědomí nebo meditativním stavu. Když je naše tělo v pohybu a otevřené, stáváme se nástrojem tvůrčího řešení problémů.

Meditace v chůzi nebo pohybu uvolňuje našeho tvůrčího ducha. Je důležité, abychom věnovali pozornost procesům, které se v nás odehrávají, nebo tvůrčímu řešení problémů, k němuž dochází, když jsme ponořeni do tohoto typu meditace.

U některých původních kultur lidé během iniciačních rituálů chodí dlouhé vzdálenosti; to je způsob, jak objevují své autentické já. Australští domorodci tomu říkají „cesta" a severoameričtí indiáni hledání vize. Cílem je vštípit jim tvůrčí vynalézavost, aby se mohli naučit technikám a metodám přežití.

Angeles Arrienová (Archetypy šamanské tradice)

Tolik citace.

V jisté době jsem si myslel, že jsem ovlivněn knihou Jacka Kerouaca - On the road (Na cestě). I mně to stále táhlo ven. Hledat a poznávat. Poznávat způsobem, že jsem si musel vše vlastníma nohama „ošlapat".

Už pěkných pár let běhám vzdálenosti, které většina lidí neujede ani na kole nebo v autě. Stále jsem si říkal: „Co tě to táhne dál?" „Co tě nutí běhat delší a delší vzdálenosti?" „Na co se to chystáš?".

Minulý týden jsem po Jungfrau maratonu zůstal ještě týden ve švýcarských Alpách. Bylo krásné počasí, proto jsem vyrážel vždy ráno se proběhnout.

Každý den jsem si odnášel nějaký krásný zážitek, ať to byla hra světel na probouzejících se alpských vrcholcích nebo neskutečně promrzlé ruce, zatímco zbytek těla byl během příjemně prohřátý. Liška, která mi přeběhla přes cestu. Červenka, která se usadila u cesty a neodletěla, ani když jsem se k ní přiblížil na metr. Jen se otočila abych si ji mohl lépe vyfotit.

Největší zážitek jsem si ale doslova odnesl na zádech. Vidíte ho na fotografii. Je to kámen, který jsem našel v řečišti potoka. Není ledasjaký, když se pozorně podíváte, je na něm zřetelně vidět bílá silueta člověka v pohybu, jakoby čínský mistr právě namočil štětec a na kámen předvedl své neskutečné kaligrafické umění.

Ten brouček není nejlehčí, váží přesně dvacet kilogramů. Když jsem s ním běžel do bungalovu, kde jsem bydlel, pěkně se pronesl. Ale rozhodně jsem nelitoval, že jsem si ho do batohu přibalil a takovou dálku s ním běžel. Připomněl mi totiž, že chceme-li v životě něčeho dosáhnout, musíme si velmi často sáhnout až na dno svých sil, abychom si to zasloužili.

No a to je dneska všechno.

Více mých článků naleznete na serveru www.behej.com.