Jedině při běhu máte nohy pevně na zemi a hlavu přitom v oblacích. Možná se mnou o tomto budou mnozí polemizovat, ale já si myslím, že to tak je. Alespoň já osobně to tak vnímám pokaždé, když běžím. Není to poznání, které bych objevil až nyní. Když se zamyslím a vrátím se do doby před nějakými čtyřiceti lety, kdy jsem s běháním začínal, jasně zachycuji stopy prvotního poznání, kdy běžím sám po lesních cestách a najednou mám pocit něčeho nedefinovatelného, co mě obklopuje. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to nedefinovatelné, je řeč matky země, která mi odpovídá na zvuk mých kroků vytepávajících do ní tep mého srdce.
Vzpomínám, že v těch chvílích - a zůstalo mi to do dneška - jsem měl pocit, že létám. Prostě jsem jen v duchu roztáhl ruce jako křídla a už jsem se vznášel a vznáším nad korunami stromů. Někdy letím ještě výš a dívám se na matičku zemi z ptačí perspektivy. Někdy se mi tohle stane, i když běžím ve skupince s dalšími běžci. To je pak trochu průšvih, protože v té chvíli přestanu vnímat své okolí a letím si za svým. Řekl bych, že v současné době je jen jeden člověk, který mně dokáže udržet pevně nohama na zemi, i když on si spíš myslí, že opak, tedy, že jeho přispěním jen létám.
V těchto chvílích docela často seběhnu z cesty. Jeden takový „let" jsem absolvoval, když jsem s Martinem Hunčovským vloni obíhal Českou republiku. Běželi jsme čtvrtý den. Měli jsme za sebou náročný úsek z Pusteven přes Lysou horu a blížili se k Ostravě. Celý den jsme běželi náročným terénem, který vyžadoval plnou soustředěnost, aby člověk nezabloudil nebo se někde nepřerazil. Najednou jsme se dostali na rovnou silnici. V duchu si říkám: „Fajn, teď se můžu konečně rozeběhnout." Červená mě ukázala směr vlevo a já v tu chvíli přestal vnímat realitu a začal létat. Bohužel už jsem v tom vzletu nezaregistroval, že červená po stovce metrů zabočuje ostře vpravo a opouští silnici, nad níž se vznáším. Ze svého letu jsem procitl cca po čtyřiceti minutách vzdálen od původní trasy osm kilometrů. Bylo to docela tvrdé přistání :).
Jindy, většinou když běžím něco hodně dlouhého, se zavrtám sám do sebe a pak zase objevuji své vnitřní světy. I to je docela dobrodružství. Někdy je dost zajímavé se pozorovat zevnitř. Poznat, jaký skutečně jsem. Ne vždy je člověk spokojený s tím, co tam vidí, ale o tom to také je - přijmout sám sebe, takového jaký jsem, protože pak lépe dokáži přijmout ostatní i s jejich případnými chybami.
Vím, že mně ještě čeká uběhnout spoustu kilometrů, než budu schopen odpovědět na všechny otázky, které mi běží hlavou a které mi dávají mí přátelé. Úmyslně neříkám klienti, protože ve chvíli, kdy se rozhodnu někomu vyhovět a odpovědět mu na to, co ho zajímá, sestavit mu tréninkový plán, se tento člověk stává mým přítelem. Prostě abych mu mohl pomoci jak nejlépe dovedu, musím ho nejdříve vpustit do svého srdce, vcítit se do něj a teprve pak mohu udělat to, o co mne požádá.
Tohle je můj způsob práce, pokud mne někdo nechce k sobě vpustit, není to můj problém ale jeho. Prostě jen položil otázku, ale ve skutečnosti nechce znát odpověď a tak se jí nedozví.
Za pět týdnů mne čeká Spartathlon, už se těším na další zajímavý let nad propastmi řeckého poloostrova, protože jen tak se dá jeden z nejtěžších běžeckých závodů na světě ve zdraví zvládnout. Těším se na krásnou a drsnou řeckou přírodu, na dušičky, které mi budou pomocníky a průvodci na cestách Peloponésu. Těším se na olivové háje, na slunce žhnoucí do hlavy a všech tělesných orgánů. Těším se na tyrkysově modré moře, těším se na to, jak si pak zajdu do klášterního komplexu Mystra a tam poděkuji všem řeckým bohům za mé další souznění se zemí, jíž vládnou.
Více mých článků naleznete na serveru www.behej.com (běh a všem, co k tomu patří).
