Létání - běhání s nohama na zemi

Když vloni přišla Pavlína s tím, že bychom si letos mohli odběhat Montain cup, byl jsem nadšen. Odběhnout si ve třech měsících tři maratony v Alpách byla docela dobrá výzva. Jak se ale blížil čas prvního startu, mé nadšení trošku ochabovalo, neboť jsem si uvědomoval čím dál tím víc, že jsem pro to, abych to ve zdraví přežil, udělal velmi málo. Nakonec to dopadlo lépe, než jsem očekával a celou tour jsem si neskonale užil.

Miloš Škorpil Vaduz - Lichtenštejnsko
Maratón, o němž jsem věděl jen, že během jeho trasy proběhneme prakticky celou zemí, což se člověku za tak krátký čas většinou nepovede. Trať, rozuměj profil, nevypadal na tištěných materiálech nijak strašlivě. Ve skutečnosti byl docela náročný, obzvlášť, když se k tomu přidal už na 19 km hlad, u mě to skutečnost při závodech nevídaná. Jak jsem později analyzoval, bylo to způsobeno tím, že jsem si zapomněl doma svou oblíbenou snídani a ráno pojedl pouze klasickou kontinentální a ta mi neposkytla dostatečnou zásobu energie. Druhý faktor, který mě tu částečně limitoval, byla nepřizpůsobenost nadmořské výšce. A tak jsem zhruba od 32 km běh spíše předstíral než opravdu běžel. Chvílemi se mi zdálo, že spíše létám než běžím. Tak jsem se do této představy vžil, že .... Ale o tom až v závěru. Výsledný čas 4:44:46,1 byl hezký co do grafické úpravy, zvláště pak, když jsem měl číslo 555.

Zermatt - Švýcarsko
Trasu tohoto maratonu už jsem si předem důkladně prostudoval a to tak důkladně, že jsem nakonec došel k závěru, že jestli to mám v pohodě zvládnout, budu muset v následujících čtrnácti dnech trošku máknout, abych to tam jen neodchodil. Máknul jsem asi trošku víc než bylo zdrávo, hlavně pak proto, že jsem si nedal ani týden po předchozím maratonu na regeneraci. Vše jsem ještě završil cestou a spánkem ve výšce 1720 m, takže na start jsem nastupoval tak unavený, jako bych měl před tím za sebou stokilometrový běh. Prý co tě nezabije, to tě posílí. Platilo to i tentokrát. Mé maximální tepové frekvence stoupaly nad 100 % a tak jsem zase významně potíral vlastním příkladem, co tak vehementně vštěpuji každému zájemci o běhání: „nepřepínat, nepřepínat, nepřepínat" :). Připadal jsem si jak na věži kostelní věže v Pelhřimově, kde jsem absolvoval svůj výstup na Mont Blanc, a při tom dal prakticky během dvanácti hodin 237 dvoustovek. I tady jsem měl v závěru pocit, že se mírně vznáším. Výsledkem byl čas 4:52:10,8.

Jungfrau - Švýcarsko
Konec dobrý, všechno dobré, dalo by se říci k poslednímu dílu pohárového závodu. Jungfrau už jsem absolvoval potřetí, takže jsem věděl, do čeho jdu. Mezi Zermattem a jím jsem si vyběhl dvakrát na Sněžku, takže i nějaký ten kopec jsem měl v nohách. Jinak jsem si zhruba ob týden zaběhl vždy o víkendu tréninkově maraton. Dalo by se tedy říci, že jsem se nijak nesedřel, ale ani moc neflákal. Výsledkem bylo, že jsem si při vlastním závodě běh velmi příjemně užíval. Úseky, které jsem při předchozích dvou startech stěží vycházel, jsem tentokrát v pohodě vyběhl. Výsledkem byl pak čas 4:43:37,4, tedy nejlepší z celé trojice těchto horských maratonů.

No a nyní k tomu létání.
Už když jsem byl na Jungfrau vloni, tak jsem se v Lautebrunnenu díval, jak přistávají na trávník v centru města vysmátí lidé přímo z nebe. Dana pak, když jsem jí o tom povídal, vyjádřila své dávné přání, že by si taky ráda skočila v tandemu paragliding, ale že dosud nenašla parťáka, který by byl ochotný s ní do toho jít. Takže jsem jí tehdy řekl, že příští rok si to tam skočíme. No a tak jsme si skočili. Nejdříve jsme si ale museli počkat až počasí přes své rozmary trošku vyčistí oblohu a my, ještě s dalšími šesti lidičkami, nepočítaje v to naše piloty, se budeme moci rozběhnout z kopce, pak ještě chviličku komíhat nožičkama ve vzduchu a pak se za pomoci padáku zvednout nad zem a pomalu, krouživě směřovat vzhůru či padat rychle dolů. To podle toho, zda náš pilot chytil správný vítr. Pokud jde o adrenalin, tak to bylo trošku zklamání, létání je to velmi klidné a bezpečné, ale zážitek to rozhodně je. Nejvíc jsme se ale pobavili, když jsme si prohlíželi fotky, které jsem pořídil před letem, kdy nám na zadek připínali, jak jsme je nazvali, bobkovníky a přilby. Bohužel mám zakázáno tyto fotky publikovat, takže vám naše výrazy zůstanou utajeny. Každopádně ale pokud budete mít možnost se někde na paraglidingu vznést, tak neváhejte a běžte do toho.