Byl to krásný den. Od rána se střídalo sluníčko se sněhovými přeháňkami. Chvilku si človíček rozepínal bundu a vystavoval obličej sílícímu jarnímu slunci, chvíli si připadal jak sněhulák, jen do něj zastrkat kousky uhlí a mrkev. Prostě apríl jak vyšitý.
Miloš Škorpil Práce taky odsýpala jedna radost, tak jsem se těšil na odpoledne a večer, který jsme měli v plánu strávit s Danou.
Odpoledne a podvečer proběhly skvěle. Nejdřív jsme prolezli parfumerii. Očuchal jsem si tři pánské parfémy, pak byly na mne dva nastříkány. Naštěstí má člověk jen dvě ruce. Levá smrděla. Pravá mi příjemně voněla. Prý se to ale musí na chlapovi nejdřív pěkně rozkošatit, aby bylo poznat, co mu sedí. Faktem je, že smrad na levé ruce spíše sílil, zato pravé zápěstí vydávalo stále příjemnější odér.
Hned vedle parfumérky se nacházel obchůdek s oblečením pro ženy a dívky, co chtějí vypadat šik, ale i pro stejně postižené mladé i staré muže. Věnovali jsme se tentokrát ale jen tomu, co na sebe bere ta hezčí polovina lidstva. Nakonec zvítězily dvě pohledné košilky, jedna z nich se dá používat, při trošce dobré vůle, i jako pás cudnosti. Rozhodně bych jí nerad měl na sobě ve chvíli, kdy musím hodně spěchat. Naštěstí je to dámská košile, takže tohle mi nehrozí. Vybrali jsme i opravdu hezký kostým. Kupodivu nám výběr trval jen několik málo desítek minut, a tak jsme mohli zamířit do pizzerie na něco, co by zaplnilo naše plačící vnitřnosti.
Ani v pizzerii jsme dlouho neváhali a jako obvykle si vybrali stejné jídlo. Tentokrát byla jehla s lososem a nějakou další vodní potvorou, jejíž název se mi už z hlavy vykouřil. Nicméně bylo to skvělé. Zvolili jsme i celkem decentní přílohy. Dana listový špenát a já dušenou zeleninku.
Uspokojení příjemně stráveným odpolednem jsme nasedli do auta a vyrazili směr Hory. No vyrazili...Cesta přes Prahu trvala čtyřicet minut. Sotva jsme prokličkovali pražskými ulicemi a vyrazili na venkov, začalo sněžit. Před Karlovými Vary se to už změnilo v docela slušnou sněhovou vánici. Sníh začal polehávat na silnici. Teplota klesla pod nulu a auta jedoucí naším směrem výrazně zpomalila. Hondička si to vesele svištěla dál. Jen před Vary už i ona začala ubírat plyn.
Dana si vyzvedla auto z garáží a než jsem stačil zareagovat na křižovatce, byla pryč. Jela pomalu dál, asi 100, abych měl možnost jí dojet, což by se mi možná i na hlavní silnici vedoucí z Varů na Cheb ještě podařilo, kdybych najednou nezahlédl, že ve 120 předjíždím na 70 policajty. Sešlápl jsem brzdy a projel kolem nich už jen v nějakých 95. No mělo mě to varovat. Policajti brzy odbočili někam do města a mě nechali bez povšimnutí, a já tedy zase přišlápl pedál. Zabočil jsem na cestu vedoucí na Farmu Hory a ve chvíli, kdy jsem Danu skoro měl, jsem najednou zjistil, že je všude bílo a uklouzáno. Zvolnil jsem asi na 40, ale ani to nestačilo. V prudké pravotočivé zatáčce jsem dostal smyk. Snažil jsem se to vymanévrovat, ale pak už jsem spíš jen sledoval, jak přes veškerou mou snahu si to Hondička míří na levý okraj cesty, za nímž byl příkop. Copak příkop by ještě šel, ale najednou se přede mnou objevila betonová deska, zpevňující vodní propusť. Hondička si na ní levou stranou sedla. Já uslyšel ránu, v tu ránu jsem měl před očima bílo, Hondička začala troubit jak střelená.
Na tlamě jsem měl v tu chvíli přilepený airbag. Vystřelil i ten druhý u spolujezdce, byť tam nikdo neseděl. Možná ale, že tam byl nějakej andělíček strážníček, kterého jsem v té chvíli neviděl.
Vylezl jsem ven a už mi zvonil mobil. Dana volala, abych jel pomalu, že to klouže. Jaksi jsem to už zaznamenal :(. Auto stále šíleně troubilo, než se mi podařilo v té bílé změti najít klakson a utnout ten hrozný zvuk. Dana mezitím nelenila a sehnala odtah. V té chvíli jsem moc neřešil, že bych měl nejdříve zavolat policajty, aby zhlédli mé dílo. Přijel ochotník s Gazíkem. Ptal se: „Máš lano?" Na co lano, říkám si. Věšet se kvůli tomu nebudu. „Na vytažení", dodává. Aha, chce mě vytáhnout, dochází mi pomalu. „Nemám!" odpovídám. Vytáhne nějakou šňůrku, na níž mě uvazuje. Dvakrát zacuká a šňůrka praská. Uváže jí ještě jednou se stejným výsledkem.
„Nemáš přece jenom to lano?" ptá se důrazněji. „No tak já se podívám". „A hele, lano!" říkám, jako kdybych objevil bůhví jaký poklad. Uvážeme ho za Hondičku a Gazíka a vzápětí už stojím na silnici na všech čtyřech.
„Pojedu raději za tebou, kdyby se něco stalo," povídá. Zkouším nastartovat. V Hondičce to trošku zachrchlá, ale jinak to s ní ani nehne. Tak tam asi nedojedeme. „Za co to přivážeme vepředu?", ozývá se za mnou. „No, někde tam je takovej šroubovací hák," odpovídám. Hák najdu, ale za co ho zašroubovat, když šroub byl součástí bakelitové mřížky? Chlap se však nedá. Lano protáhne tím, co mi vepředu na Hondičce ještě zbylo a jedééééééééééém!
No jedem... Jedu na laně. Pokaždé, když přibrzdí, mám strach, že do něj narazím, protože mi samozřejmě nejdou posilovače brzd a ať na ně šlapu sebevíc, Hondička si to stále jede dopředu. Ocitáme se v další prudké zatáčce. Snažím se pohnout volantem, ale ten je taky jak přivařenej. Ten necelý kilometr k chatě byl docela vysilující. Ale výsledek se dostavil. Jsme zachráněni. Tedy aspoň pro tuhle chvíli. Pánovi poděkujeme. Ptáme se, co jsme dlužni a dozvíme se, že nic. Že příště snad zase někdo pomůže jemu. Jsme mu opravdu vděční. Bez jeho pomoci by to bylo mnohem svízelnější.
Jdu se ubytovat. Pak teprve volám své pojišťovačce, co mám dělat, abych uspokojil pojišťovnu, až na ní budu chtít výplatu za způsobenou škodu. Dá mi číslo na jejich automatickou poradnu a prý kdybych ještě něco potřeboval, ať brnknu. Pak volám do svého Honda servisu v Jablonci. Předesílám, že je skoro devět v noci. Na druhém konci se ozve příjemný hlas pana Počekajla. Zpravuji jej o svém problému. Vysvětlí mi, že popsaná škoda určitě přesáhne 50 tisíc, takže bych měl zavolat raději policii. Že mě to sice bude asi stát nějakou pokutičku, ale zase mi to ušetří problémy s pojišťovnou.
Volám tedy. Policii. Když jim vysvětlím, o co jde, zeptají se, proč je volám, když už jsem auto nechal odtáhnout, a co jako že mají zjišťovat. Ještě dodávají: „Víte pane, takhle se dělají pojišťovací podvody." No aspoň vím příště, jak na to mám jít, budu-li chtít spáchat pojišťovací podvod. Nakonec mně přepojí na dopraváky. Tam se situace opakuje. Trošku mne sprdnou. Ale mají pravdu a tak jen tiše špitnu, že potřebuji hlavně, aby mi dali dejchnout, že jsem nic nepil, abych měl od nich dobrozdání pro pojišťovnu. Chvíli ještě něco povídají, ale nakonec mi řeknou, abych šel na místo, kde jsem boural, a že tam přijedou.
Přijeli asi za půl hodiny. Nejdřív mi ještě trošku po právu vynadali, ale když viděli, že asi vážně nejsem pojišťovací podvodník, tak ubrali plyn a chovali se velmi korektně. Změřili brzdnou, tedy spíš klouzací, dráhu. Vyfotili, co ještě šlo a odvezli mě k autu, aby „ocenili" mé dílo. Odhadli to bratru na 120 tisíc. Prý jen airbagy přijdou každý na 20 tisíc. To by mě nikdy nenapadlo a je fakt, že tyhle věci jdou nějak celý život daleko mimo mne.
Nakonec mi, dnes nahlásili, že jsem to zboural totálně a škoda je odhadem 360 tisíc :(. To už mi hlava vůbec nebere, no podívejte se na fotku a řekněte sami. Je tohle totálně zbořený auto?
Sepsali se mnou protokol a pak odjeli řešit další havárku. Já si dal jedny černý Krušovice a zapadl do peřin. Jako vždy se mi nic nezdálo, jen za oběma zdmi se ozývalo spokojené chrápání.
Tak takhle skončil ten krásný jarně aprílový den. Když tak ale teď o tom přemýšlím a hodnotím, kolik se kde za včerejšek a dnešek stalo v republice bouraček, tak si říkám, že jsem z toho ještě vysáňkoval celkem dobře.
