Sedím u Džaudyho a ve sluchátkách poslouchám hudbu, která se mi moc líbí. Zvažuji - koupit, nekoupit? V tom mi začne v kapse vrnět mobil. Vytahuji ho, koukám na neznámé číslo a znovu zvažuji - vzít, nevzít? Zvednu ho a na druhém konci se ozve: „pane Škorpil, chcete kšeft?" Beru kšeft i ta dvě CD a zároveň v duchu třikrát opakuji: „Děkuji, děkuji, děkuji!"
Miloš Škorpil A takhle je to vždycky, když se něco začne dít a já jsem na pochybách, jak se rozhodnout, co udělat.
Tak třeba náš doprovod na běh z Drážďan do Prahy.
Nejdříve si Dana uvědomila, že její orientační smysl nebo spíše nesmysl je natolik výrazný, že by se mohlo stát, že bychom místo na trati do Prahy běhali někde po Německu či Česku a hledali ji. Copak to, že ona zrovna v tu dobu někde bloudí, by nás v tu chvíli asi tolik netížilo, nakonec v autě by měla sucho, teplo a veškerý náš proviant na cestu, takže by bez potíží vydržela být ztracená i několik dní. Ten proviant by nám ale opravdu dost scházel. Takže jsem nakonec musel uznat, že angažovat ji do doprovodu nebylo zrovna nejšťastnější rozhodnutí a z této služby jsem jí propustil.
Do startu byl ještě týden, druhého řidiče jsem měl v osobě Buldoka, tak jsem si říkal: „Nějak to uděláme." Pak zavolal René, že by s námi jel, chvilku řídil, chvilku běžel, chvilku fotil. Prostě ideální parťák k Buldokovi. „Paráda," říkám si, „Daně alespoň nebude tak líto, že se na to nakonec necítila."
Je čtvrtek odpoledne a zase mobil, opět René: „Hele, mně je od rána opravdu děsně blbě a budu rád, když to vydržím v rachotě do pátku, a v sobotu lehnu." „No tak to jsme zase v háji," říkám si, „teď už asi nikoho neseženeme, holt to bude muset Buldok nějak zkousnout, že bude dělat jen řidiče." Raději jsem mu to ani nevolal a doufal v nějaký zázrak.
Zázrak se nakonec stal, i když upřímně řečeno, zrovna tenhle jsem si nepřál. Je pátek ráno a najednou se mi na mobilu objeví sms od Buldoka: „Zavolej mi prosím tě, nemám kredit a je to důležité." „Tak co to bude tentokrát za jobovku," říkám si v duchu. Vytáčím číslo a na druhém konci slyším Buldokův hlas, který není ani zkroušený, ani poraženecký, ale ani rozjásaný. Prostě mi oznámí, že sebou včera večer při tréninku plácnul tak nešťastně, že si udělal těžký výron v kotníku a maraton je v pytli, ale že jako doprovod pojede, jen, že nemůže běžet.
Nejásám, ale v duchu si říkám: „No to jste zrovna nemuseli." Myslím ty nahoře, ale pak mi dojde, že tím vlastně zabili dvě mouchy jednou ranou! Běh z Drážďan je během pro Paraple, který by byl ohrožen, Buldoka by nikdo nepřesvědčil, že jeho rozhodnutí běžet maraton, právě proto, že se přihlásil jako vyslanec Paraplete, není z nejšťastnějších. Tak do něj ve chvilce nepozornosti trošku šťouchli, on to neustál a dva problémy se vyřešily jakoby samy od sebe.
Buldokovi samozřejmě nic zlého nepřeji a vím, že on mi tenhle blog odpustí a možná ho i pobaví. Jsem přesvědčen a věřím, že za rok bude na startu PIMu určitě stát a jako vyslanec Paraplete do cíle doběhne. Oba dva ale budeme mít dostatek času, aby se z toho těšil on, ti, kterým chce svou buldočí silou pomoci a nakonec i ti, kteří mu fandí, podporují ho, ale zároveň v duchu cítili, že to není nejlepší rozhodnutí.
Zároveň bych vás chtěl na závěr pozvat na společné proběhnutí posledních kilometrů na našem poutním běhu. Přijďte, přijeďte, nebo jakkoliv se přisuňte do Podzámčí v Praze 8, před psí útulek, tak okolo sedmnácté hodiny a zaběhněte si s námi posledních pět kilometrů k Pražské ZOO. Jak jsem slyšel, možná se tu budete moci potkat i s panem Zdeňkem Svěrákem a věřte mi, setkání s tímto člověkem stojí rozhodně za to. No a když sebou vezmete pár drobných a pomůžete jimi centru pro Paraple, nebude mít ta neděle chybu.
Přeji vám krásný víkend.
