Když běžecký bůh promlouvá

Patnáctý ročník Volkswagen Maratonu Praha byl oslavou běhu a to bez ohledu na to, že někdo na něm hledal a shledal tu a tam nějakou mouchu. Nevím, jestli je to výhoda být přímo v centru dění a nemoci tak pozorovat cvrkot z povzdálí nezasvěceného, ale spíše ano. Už třeba proto, že zasvěcený ví, kolik se toho muselo udělat, jaké úsilí museli lidé z realizačního týmu a pak stovky dobrovolníků vynaložit, aby tento svátek mohl oslavit běh, oslavit člověka, oslavit pohyb.

Miloš Škorpil Začnu tou nejbizarnější příhodou. Doběhnu do cíle společně s ostatními Vyslanci centra Paraple, popovídám si s Honzou Rýdlem o úrovni našeho běhu, o tom, kde je zakopán pes, o tom, co dělám, pověsí mi na krk medaili a s příjemnými pocity, že mám za sebou jeden z nejtěžších týdnů za poslední roky, že jsem to vše ve zdraví přežil, že to vše stálo za to, si jdu popovídat přáteli, kteří jsou nabiti dojmy. Stojíme, rozmlouváme a v tom mi skočí skoro na záda jeden chachar, od úst mu jde pěna a spustí: „Kterej debil vymyslel tak hovadskou trať? Samej kopec a to horko! Můžeš si jí vychvalovat ve všech těch svých časopisech jak chceš, já si řeknu svoje!" Na to se se svým zklamáním odvalil dštít síru a oheň dál. Koukal jsem za ním a nepřestával kroutit hlavou. A v duchu jsem si říkal: „Dobrý, já už můžu i za to počasí, to mě asi opravdu považuje za boha :)."

Věřte, nevěřte, tohle byl za ty čtyři dny, co jsem byl v Expu a pak na trati, jediný takto negativní zážitek. Samozřejmě, že za mnou přišli lidi, že to či ono by mohlo být jinak, lepší, ale při takovémto monstrózním podniku ani sebelepší organizace nedokáže vyhovět každému.

Vrátím se k té trati. Trať v Praze se mi líbila. Pravda, je náročnější - kostky, prvních deset a posledních deset kilometrů podbíhání mostů (to jsou ty kopce). Horko už k Praze nějak patří, ale letos zas tak extrémní nebylo, občas přeci jenom sluníčko zakryly mraky a foukl větřík.

Ještě k trati, každý měl možnost si nastudovat kudy, po čem se běží. Pokud to neudělá, je to jedině jeho problém. Pak ať hledá chyby jen u sebe, i když jak prohlásil jeden z přátel, který nevěřícně poslouchal onen výlev: „No alespoň to ze sebe vyblil tady a nezmlátí doma manželku."

Občerstvovačky a osvěžovačky fungovaly zcela bezchybně. Co jsem obzvláště ocenil bylo, že na 38. km měli studenou vodu z hydrantu. To byla opravdu živá voda. Ve chvíli, kdy lidé začínají následkem únavy a vyčerpání doslova kapat, mít možnost se napít a hlavně zchladit studenou vodou, to je jako když narazíš na oázu v poušti. Jednička desetkrát podtržená.

Nejvděčnější jsou prvomaratonci. Mám tu kliku, že většinou trénuji je. Takže radost, kterou pak dávají najevo, že to dokázali, případně ještě zaběhli mnohem lépe než čekali, předávají dál a tou radostí pak nakazí virem běh další lidi kolem sebe. Radost, kterou měli možnost prostřednictvím absolvování maratonu prožít, pocit nabyté sebedůvěry už jim nikdy nedovolí být zakřiknutými, ušlápnutými, nechat se ponižovat, protože ONI to dokázali. A mají pravdu, uběhnout - absolvovat maraton - dává člověku křídla a posunuje ho mílovými kroky dopředu v osobním i občanském životě.