Na životní období se dá hledět v té nejpřirozenější podobě, tedy v té, jíž nám nastavuje putování sluníčka po své oběžné dráze, v podobě, kterou jsme si zvykli nahlížet tak, jak nám ji nastavují stránky kalendáře. Můžeme se na ně dívat i z pohledu vývoje člověka od jeho narození až ke smrti. Myšlenku podívat se na život běžce tak, aby se zde prolínaly oba tyto náhledy, už v hlavě nosím dlouho. Nevěděl jsem, jak ji uchopit a tak jsem se rozhodl se s ní vypořádat na blogu. Takže v nepravidelných intervalech k vám budou ode mě proudit myšlenky běžící mou hlavou, myšlenky, mapující život běžce v průběhu ročních období i v průběhu jeho života od počátku až do dalšího začátku. Dost možná, že se dostaneme i do historie či budoucnosti. Nechte se překvapit, já sám nevím, kam nás tohle dobrodružné putování zavede, ale i proto se na to těším, vždyť důležitá je cesta, ne cíl.
Miloš Škorpil Hodilo by se začít jarem, tedy dobou, kdy se všechno rodí. Dobou, kdy ani my, rodící se človíčci, netušíme, kam nás naše životní cesta zavede. Dobou, kterou nemůžeme moc ovlivnit svým chování a tím co děláme, protože jsme odkázáni, díky své neschopnosti se o sebe postarat, na ty, co nás přivedli na svět. Dobou, z níž si prý moc nepamatujeme, ale která většinou ovlivní celý náš další život. Je to i doba, kdy nevíme, zda to co vidíme se skutečně odehrává tady a teď, nebo jsou to vzpomínky ...
Ti co jsou kolem nás si myslí, že nás mají v hrsti, ale my už víme, lépe řečeno, ještě si pamatujeme ...., a tak když nás učí první krůčky, snažíme se to vzít pěkně hopem a těm nemotorům, co na nás tak děsně žvatlají a slintají při každém zdánlivém projevu naší výjimečnosti se snažíme dokázat, že toho umíme daleko víc a vůbec netušíme, proč po každém našem novém krůčku, který se nám povede, tak šílí. Jo, kdyby věděli, že se tak snažíme hlavně proto, abychom se dokázali co nejdříve postavit na vlastní a pak ...
Máte pravdu, bude to pěkně krušná cesta, než se dokážeme pořádně postavit a krůček za krůčkem vyrazit na vlastní cestu ke svobodě...
Už víme, že jsme sem přišli, abychom se vydali na svou cestu....
Mnozí nám budou vnucovat svou cestu, která je zaručeně ta nejlepší. My se ale nenecháme zblbnout a půjdeme/poběžíme dál, i když si často natlučeme a budeme stát na další a další křižovatce, nakonec ten Rubikon překročíme a svůj životní maraton vyhrajeme.
Jak jsem napsal, hodilo by se začít jarem, ale ...
Ale za oknem je krásně sychravo, sluníčko se schovalo do vodních chomáčků z naducaných mráčků a tak se vydám na cestu po životě běžce skoro od konce, od podzimu. Možná i proto, že nejvíce těch, kteří si píší o radu je těch, jimž už podzim pomalu klepe na vrata, ale také proto, že i v padesáti se můžeme rozběhnout za tím, nač jsme těch prvních padesát let neměli čas. Pokud vám někdo namlouvá, že už byste se měli zklidnit a chovat se důstojně místo toho, abyste někde potili triko, nevěřte jim.
Dokážete-li v tuto chvíli třísknout do stolu, vyhodit poslední krabičku cigaret, vyhodit poslední láhev, na jejímž dně jste hledali to, co tam nikdy nebylo, tedy kam směřovat své další životní kroky, věřte, že i teď si můžete změnou svého životního stylu prodloužit život až o dvacet let. A to už přeci za to stojí. Vždyť za dvacet let můžete uskutečnit všechno to, o čem jste až dosud jen snili a nebo o tom jen mluvili.
Takže nezačnu jarem, ale podzimem.
Kde začít? Začněme třeba těmito slovy:
.... i kdyby její hlas rozprášil vaše sny jak severák,
jenž mění zahrady v pustinu.
Láska vás korunuje, ale láska vás i ukřižuje.
Chalíl Džibrán
Že tato slova znějí hrozivě i lákavě?
Život - cesta, neboť život je cestou, kterou směřujeme ze včerejška do zítřka, od jara do léta, z léta k podzimu a od podzimu k zimě, není hrozný, je jen spravedlivý, lákavý, laskavý a krásný a na každém kroku má pro ty, co mají otevřené oči, rozevřenou náruč a věří .... přichystáno překvapení.
Tak otevřete oči a rozevřete náruč, překvapení na sebe nenechají dlouho čekat.
