Chrámy v nás a kolem nás

Náš život je jeden dlouhý - nekonečný běh, jeden dlouhý - nekonečný úprk. Náš život je nekonečné hledání, proč a nač jsme sem přišli, co máme za úkol, co se máme naučit. Je zcela lhostejné, zda se vydáváme za ateistu nebo se stavíme jako duchovně založený člověk. V každém z nás je ta otázka, to semínko zaseto a nevypleníme ho, ať se o to snažíme sebevíc.

Miloš Škorpil

To, že v nás to semínko je, je moc dobře, neboť jediný rozdíl mezi lidmi je, že někteří mají strach z trestu Nejvyššího a jiní nemají strach z trestu, ať by přišel odkudkoliv a kohokoliv. To semínko nás nenechá na pokoji, nedá nám spát, pořád nás někam popohání. Je zdrojem našich pochybností. Je zdrojem našeho tápání, cesty vpřed i úkroků do stran nebo točení se v kruhu.

To semínko je prostě ZDROJEM, zdrojem všeho, co činíme. Záleží jen na tom, zda jsme do vínku dostali ďáblovo semínko, pak jsme ďáblova kvítka, neposedná a stále mířící dopředu, nebo zda jsme byli obdarováni semínkem poslušnosti a děláme jen to, co se nám řekne. Ti, co v sobě nesou semínka ďáblova i ti, co v sobě chovají semínka poslušnosti, jsou většinou bez problémů, jdou a činí. Jedni, co je napadne, druzí, co se jim řekne. No jo, ale co ti ostatní, ti co byli obdarováni semínky se ždibkem ďábla a se ždibkem vykonávače příkazů?

Ale to znáte většinou sami, protože většina z nás to má různě namixované a tak hledáme a pachtíme se. Chvilku postojíme, abychom nabrali dech, chvilku to vezmeme sprintem, máme-li zrovna pocit, že nám ujíždí vlak, chvilku tlačíme do kopce kuličku brouka hovnivála, chvilku zas před ní z toho samého kopce prcháme zpátky, aby nás nepohřbila pod tím, co jsme do ní po cestě nabalili.

Máme-li kliku, seběhneme do horského sedla. I když už máme jazyk až na vestě, z posledních sil ještě uděláme několik kroků do kopce a jsme osvobozeni od všeho, co nám až dosud ztrpčovalo život. Kulička si pěkně ustele v nějakém dolíku a bude čekat, až tudy půjde nějaký další hovnivál, možná silnější, který jí pomůže překulit se na druhou stranu toho nekonečného kopce.

To už ale naštěstí není náš problém. Štrádujeme si pěkně nahoru, jediné po čem nyní toužíme je vidět nekonečné obzory zalité sluncem, nad hlavou plující bílá oblaka, poslouchat ševelící vítr. Sednout si na střechu světa, pod nohama i nad hlavou mít nebeskou modř a konečně spočinout v klidu své duše. Poznat nepoznané, mít konečně možnost poznat a pochopit CO TU VLASTNĚ DĚLÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁM.

A jé je, uvědomíte si v tu chvíli, a je to tu zase. Proto začali lidé budovat kostely a chrámy, aby zde našli klid a mír v duši, když už nevědí kudy kam. Lepší je si ale vybudovat svůj chrám v sobě. Pak jen stačí na minutku se zastavit, obrátit tok svých myšlenek dovnitř, desetkrát se zhluboka nadechnout a vydechnout, nechat tu kuličku, aby nám prosvištěla nad hlavou někam do dálav a pak zase v klidu a rozvážně vykročit za svým.