Je pátek 19. června těsně po poledni a já se musím štípat do tváří, jestli to, co právě zažívám, je sen nebo skutečnost. Štípat do tváří se musím i proto, že mám na krajíčku slzy z radosti. Z radosti nad tím, co vidím, co se kolem mne odehrává. Mám být nestranný pozorovatel, nestranný rozhodčí, ale to v tuhle chvíli naprosto nelze, protože jsem v ráji, v běžeckém ráji.
Miloš Škorpil
Je osm hodin ráno, vstupuji do areálu školního hřiště ZŠ Františkovy Lázně. Na hřiště se začínají trousit první děti. Stojí tu připravené dva stany, jeden pro účastníky pokusu o zápis do České knihy rekordů - žáky 3. - 8. tříd školy, druhý pro rozhodčí, respektive zapisovatele kol. Upevňují se bannery sponzorů a Centra Paraple, pro nějž se dnes také poběží. Někdo přináší dvě papundeklové krabice s triky, jiní přinášejí lahve s pitím, další zase lavice, aby měli žáci, kteří zrovna nepoběží, na čem sedět. Vše je ještě trošku ospalé. Ve vzduchu je cítit nervozita - jak to všechno bude, podaří se to? Včera měl Pavel Chren převis dětí, které chtějí běžet, některé plakaly, že se na ně nedostalo místo a dnes se mu dvou žáku do starší štafety nedostává. Přichází místostarostka Františkových Lázní Lenka Sazimová, přicházejí někteří rodiče žáků.
Blíží se devátá hodina. Odměřujeme s Pavlem start, aby maraton měl správnou míru - 42195 m. Říkám pár slov na úvod o tom, proč tu jsme a o co se budou žáci a jejich učitelé snažit. Tedy o překonání rekordu ve školním maratonu pro žáky II. st. základních škol (6. - 8. třída), který vytvořili 23. dubna žáci ZŠ Národní v Prachaticích výkonem 2:51:05, kterýžto se nám zdá hodně vysoko položený a o vytvoření základního rekordu pro žáky I. st. základních škol (3. - 5. třída). Nejvíce nervózní je Pavel Chren - učitel - tělocvikář, který posledních několik týdnů žil pro tento den. Tak jako každý touží po úspěchu, ale zároveň nechce, aby děti dělaly něco jen proto, že on si to přeje, snaží se je motivovat pro ně samé, pro jejich život, pro to, co je v životě čeká nebo může čekat.
Jak to všechno dopadlo?
