Poslední víkend jsem strávil v Chytrově. Nevíte, kde to je? Já to do pátku také nevěděl. Je to osada, tedy spíše rekreační středisko, kousek od Studené. Pokud nevíte, kde je Studená, tak ale určitě víte, kde se říká Česká Kanada a kde jsou Slavonice. Tak přesně v tomto kraji se nalézá Chytrov.
Miloš Škorpil Je to krásný kraj. Samý kopec, spousta stromů, kamení, rybníků, brouzdališť a močálů. Tedy přesně místo, kam si vyjet ve chvíli, kdy žabičky hlásí vytrvalý déšť. Navíc poté, co posledních pár dní propršelo, to asi není nejšťastnější nápad. Ale protože jsme sem pozvali další lidičky, kteří mají rádi běhání a nejsou zrovna z cukru, a na poslední chvíli neodřekli, tak jsem ani neměl co řešit.
Cesta z Prahy byla deštivá, a pohled na promočenou louku u chaty, studený rybník před ní, člověka příliš nerozehřál. Stačilo však, aby dorazili první hosté a zima byla pryč. Za chvíli už po ní nebylo ani památky a osmnáct odvážných se mohlo těšit na dny příští, zvláště pak, když se večer na obloze vyhoupli hvězdy.
Ráno nás přivítalo sice chladem, ale slunce se už plácalo na obloze a slibovalo krásnou podívanou. Měli jsme v plánu běžet na Babí horu a tady se rozdělit do dvou skupinek s tím, že ta vytrvalejší se vydá na Javořici, a druhá to vezme zpět a pak to stočí okolo lesa na Hradisko. U Sumrakovského lomu jsem ale ostatní přesvědčil, že když je tak krásně, tak by byla škoda nechat si ujít jedinečnou příležitost pokochat se výhledy na Vysočinu a Novohradské hory, Hradisko si necháme na neděli a kdo bude chtít, tak se bude moci vrátit trošku dřív a nebude muset šplhat až na vrchol.
Vymyšlené to bylo skvěle, akorát že ti, kteří se pak vraceli dřív, si sebou nevzali mapu, což já ani Franta Holý - trasér, jsme netušili. Navíc si cestu zpět nepamatovali a nakonec do Chytrova dorazili dost dlouho po nás. No ale zase poznali další krásy okolí. Nejvíc naběhal Buldok, který si tak už z Vysočiny odvezl bezmála uběhnutý první maraton. Když jsme ho po nějaké době objevili deset kilometrů od základny, slintal blahem jako opravdový buldok :).
Všichni jsme si ale užili krásné dopoledne a pak s chutí snědli, co nám dali na talíř.
V neděli už nám svatý Petr tolik nepřál. Pršelo, ale ani to většinu z nás neodradilo od toho, abychom se ještě jednou proběhli. Tentokrát jsme se ale rovnou rozdělili na dvě skupinky. Franta si vzal tu, která se nechtěla trmácet přes hory a doly lesními cestami, a druhá skupina se vydala dobýt Hradisko. Po cestě se mi podařilo zahlédnout krásného muflona, bohužel odmítl se nechat zvěčnit. Pak ostatní odmítli zapózovat mi v kančím rochništi. To mi však nijak nevadilo. Jak já, tak i ostatní jsme si těch deset kilometrů nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru, dolu skvěle užili a nakonec si vyběhli i na to Hradisko.
Sice je to jen skála na kopci, ale v tom deštivém dni měla obzvláštní kouzlo. To kouzlo umocňovaly staré duby, které jí chrání a mírný opar, který se nad ním snášel. Sílu, hloubku a moudrost tohoto místa snad musí cítit každý, kdo na něj vstoupí. Aby však na vás začalo působit, je třeba zde chvíli pobýt sám.
Takže až zavítáte na Javořickou vrchovinu a patříte-li mezi ty, kteří mají rádi tajemno, věří v sílu přírody a matky země, vydejte se na Hradisko. Dny, kdy se z oblohy snáší déšť, jsou pro to nejlepší, protože to jen málo duší zavítá na toto opuštěné místo, a vy si zde budete moci sami a nerušeně uspořádat své myšlenky a budete odměněni klidem a mírem ve své duši.
Každopádně víkend, který jsem strávil ve společnosti stejně „postižených" lidiček, byl skvělý a osobně se už těším na ten další za měsíc, tentokrát v okolí SOOSu a Františkových lázní v Západních Čechách.
