Letos jsem se rozhodl zpestřit si běžeckou sezónu účastí na Alpském poháru. Jak je mým dobrým zvykem, raději jsem si nezjišťoval, do čeho jdu. Ono je vždycky lepší být překvapen za každou další zatáčkou, že ten nekonečný kopec nemá skutečně konce, než vědět, že za dalším rohem mě čeká nějaká kráva.
Miloš Škorpil První závod se běžel v Lichtenštejnsku. Od svých spoluběžců jsem měl hlášky, že tenhle závod je takové lehké rozeběhnutí se, aby se člověk hned na začátku nelekl a nakonec si celou tu sérii nerozmyslel, obzvlášť, když definitivní přihlášku do celého Poháru člověk podává až po absolvování LGT Alpin Marathonu.
Letmým pohledem do propozic jsem si všiml, že kopečky začínají na desátém kilometru a že se musíme vyšplhat někam k osmnáctistům metrům. Počasí na startu bylo ideální, nějakých 12 stupňů, jen mě trošku zaráželo, že prý nahoře je tak o sedm stupňů méně. Vzal jsem na sebe tedy tříčtvrteční elasťáky a triko s dlouhým rukávem a na něj ještě tílko. Při startu jsem se zařadil docela dopředu, abych se nemusel probíjet davem, čítajícím spolu s půlmaratonem patnáctset hlav.
Prvních deset kilometrů bylo na rozeběhnutí, běželi jsme podle Rýna až do Vaduzu. Zpovzdáli jsme mohli pozorovat blížící se hrad, tyčící se na vršku. To dávalo tušit, kam naše příští kroky povedou. Zdoláním desátého kilometru idylka končila a začala tvrdá práce, která s malými přestávkami trvala další třicet dva kilometry. Běželo se mi vcelku dobře. Šplhal jsem vesele nejdříve silničkou, klikatící se uličkami Vaduzu. Najednou se trať prudce zatočila doprava do lesa a bylo po idylce. Profil začal prudce stoupat. Běžel jsem stále dál a odolával pokušení zařadit chůzi. Na sedmnáctém kilometru mě najednou přepadl hlad. U mne při běhu jev naprosto neobvyklý. Na devatenáctém kilometru mrknu okem na ostatní běžce a vidím, že se vesměs změnili v chodce. Podlehl jsem tedy tomuto pokušení také a jal se další metry ukrajovat coby chodec. Na dvacátém kilometru jsem do sebe nasoukal půlku banánu a kousek müsli tyčinky, zapil to hltem hydroponického nápoje (kupodivu velmi chutného) a jal se stoupat dál.
Na dvacátém kilometru se na chvíli stoupání změnilo v klesání. Zaradoval jsem se, že teď mírně orazím a trošku se zase proběhnu. Z těchto úvah mě rychle probudilo několik kravských lejn a bahno, jež tvořily podklad cesty, po níž vedla trasa běhu. Proklouzal jsem se pár kilometry této výstelky, vyhnal z cesty tři krávy, které se mi do ní postavily a šťastně dorazil na dvacátý pátý kilometr. Doplnil zase energii a jal se stoupat dál. Krajina byla nádherná. Rozkvetlé alpské louky, alpské vrcholky jiskřící sněhovou čepicí a mezi tím vším linoucí se dav běžco-chodců. No krása. Jen kdyby mi tak pekelně nedocházela šťáva.
Na třicátém druhém kilometru se mi začala motat hlava. Trošku mě táhl úpon levého stehna, a tak jsem se víc věnoval focení než běhu. Pořád jsem ale stoupal vzhůru. Času jsem měl dost, vždyť limit je tu sedm hodin a já měl za sebou sotva tři hodinky. Dostávám se do sedla na třicátém pátém kilometru, nejvyšším bodě závodu a blížím se k Malbunu, kde je cíl. Malbun si pak budu moci dokonale prohlédnout, protože posledních pět kilometrů vede trať už kolem něj. Na protějším svahu lze pozorovat ty šťastnější, rychlejší a lepší běžce, kteří už míří do cíle. No my se ještě musíme prokousat úzkou cestičkou, stále nahoru a dolů jako kamzíci, než si budeme moci dovolit ten luxus a zasprintovat do cíle.
Cíl. Krása. Nealkoholické pivo, bujón, hranolky, nealkoholické pivo, pivo, hranolky a pak vysprchovat, převléknout a počkat na Pavlínu, která se ještě někde trápí na té kamzičí stezce.
Jó, bylo to krásný a bylo toho všeho dost. Teď budeme muset trošku tři týdny zatrénovat, abychom se mohli zase vytrápit v Zermattu při druhém kole tohoto krásného Mountain Marathon Cupu a nakonec si užít v září na Jungfrau-Marathonu.
