Běhání jako cesta k seberealizaci

Před čtyřmi lety, když jsme s Milošem Čermákem začali vydávat seriál „Za čtyři měsíce maraton," jsem dostal poměrně dost dotazů od žen, respektive matek, které měly několik dětí. Většinou tři až čtyři, a přestože se určitě nestačily během dne nudit, tak jim něco v jejich životě bytostně chybělo. Chyběla jim seberealizace a čas na sebe.

Miloš Škorpil Už zase slyším ty ortodoxní patriarchální zastánce toho, že ženská, když má rodinu a děti už nepotřebuje jinou seberealizaci než tu, postarat se o svého manžílka a o dětičky. Pro ně mám jednoduchou odpověď, tedy otázku: „Vážení, vám toto k vašemu životu stačí?"

Otázka tehdy, když to shrnu do jedné, zněla: „Myslíte si", tehdy mi ještě vykali, „že je možné, abych se i s těmi čtyřmi dětmi mohla připravit na maraton a ten úspěšně absolvovala? Mohu běhat jen u nás okolo rybníka, spíše brzo ráno nebo někdy večer, až si odbudu své domácí povinnosti, ale zoufale jsem si uvědomila, že se sebou, čti pro sebe, musím něco dělat, abych se nezbláznila a mohla být aspoň chvilku sama sebou?"

Náš seriál byl přesně pro tyhle lidičky, proto při jeho pokračování, další rok, jsme tam už jednu z kategorií označili „žena od plotny." Mě osobně pak tyhle dotazy moc potěšily, protože mi řekly: „Jo, tohle má smysl, tihle lidi, a nemusí to být nutně jen ženy, ale i muži na nejrůznějších pozicích společenského žebříčku, hledají něco, co jim dá pocit volnosti, co jim umožní být sebou samým, co jim dodá sebedůvěru, co jim pomůže zlepšit zdraví a kondici, co jim umožní ŽÍT:"

Má odpověď tedy pro ně i pro všechny ostatní jednoznačně zněla a zní: „Určitě, každý se může připravit na maraton, nemusíte ho běžet za čtyři měsíce, ale je dobré s tím dnes začít a nenechat si to od nikoho rozmluvit!"

Tohle jsem si uvědomil včera, když jsem běžel Brdskou 50, soupeři přede mnou i za mnou byli daleko. Já si užíval krásnou jarní přírodu a měl čas přemýšlet o tom, co se za ty poslední roky všechno změnilo. Co se změnilo v mém životě a jak jsem přispěl k tomu, abych pomohl změnit život druhým. Uvědomil jsem si, že tohle je nádherná práce, i když dost často mě protějšky těch, kteří našli díky běhání nový cíl života, proklínají. I oni sami ze začátku mají třeba problém sami se sebou, se svou odvahou, s níž najednou hledí na přítomnost a do budoucnosti. Už nejsou jen těmi ovečkami ve vymezené ohrádce, ale BYTOSTMI, majícími své sny, za nimiž si jdou nebo běží.

Ještě víc jsem si to uvědomil po vyhlášení výsledků MČR veteránů na 50 km, které bylo součástí Brdské 50, když sedmi z těch, kteří stanuli pomyslně na bedně, radím s tréninkem nebo čerpají z mých rad.

A ještě jedna otázka mi v tu chvíli prokmitla myslí. Otázka, již jsem už také dostal nesčetněkrát, jestli bych nechtěl vychovat skutečného vrcholového běžce. Vždy jsem na ní odpovídal tak, že bych nebyl k sobě ani k jiným upřímný, kdybych říkal, že ne, protože každý trenér má v hlavě utkvělou představu, že jednou vychová někoho, koho bude obdivovat celý svět. ALE. To ale tkví v tom, že pak bych neměl čas na ty „bezejmenné", kterým se nikdo nevěnuje, protože ti ho neproslaví.

Takže jsem se dobrovolně vzdal možnosti výchovy jediného fenoména běžeckých drah a závodů, a za odměnu jsem dostal možnost spoluprožívat den co den, týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok radost těch, kteří díky běhu našli sami sebe a díky tomu dokáží naplňovat radostí a štěstím zase další.