Běh v probouzejícím se ránu

Je 5:30, mobil mne neúprosně budí do sobotního rána. Nevím, zda ho mám odmrštit na druhou stranu pokoje, nebo se vysoukat zpod vyhřáté deky. Nakonec ho zapnu s tím, že se podívám, zda mi Witty píše. Jsme totiž dohodnutí na ranním dlouhém běhu. Kdyby ale nepsal, zalezu zpět do pelechu a půjdu běhat, až bude slunce dále na své nebeské dráze.

Miloš Škorpil Sms zazvonila a hlásila, že mám být u Trojské lávky v 6:13. Tak jo. V rozespalosti na sebe natáhnu něco funkčního prádla. Do ledvinky sbalím čtyři müsli tyčky, do láhve vodu, natáhnu botky a vyrážím do mrazivého rána.

Brrrrrrrrr. To to dneska pěkně studí. To budu zas jednou zmrzlej jak sobolí trus. No, co se dá dělat, podcenil jsem zprávy našich rosniček o tom, kolik bude na teploměru minusových stupínků, a teď nesu následky.

U lávky jsem o pět minut dřív. Vezmu to na druhou stranu, abych tu úplně nevytuh, říkám si a hned také tak činím. Bohužel jsem nepochopil, že Whitty tentokrát poběží po druhé straně Vltavy, aby měl patřičné kilometry.

Je 6:18, Witty nikde. Koukám se na mobil, kdy odesílal svou ranní zprávu. 4:54 hlásí údaj na displeji. Tak to se někde zdržel. Vtom se mi sám ozývá, kde že jsem. Je 400 m ode mne. Domlouváme se, že poběží dál na Řež, aby nevystydl. Já stačil za těch pár minut zmrznout na kost.

Běžím, běžím. Mám za sebou pět kilometrů a on stále v nedohlednu. „Nějak to kopnul, asi mu byla taky kosa", říkám si v duchu. Bohužel moje ztuhlost mi nějak nedovoluje běžet rychleji. Jsem u Draháně a najednou před sebou v dáli uvidím žlutý flek. Ještě že má na sobě bundu Illuminate a je vidět na dálku. Pomalu jsem se totiž začal smiřovat s tím, že ho dnes nedoběhnu. A to říkal, že poběží pomalu.

Nit byla navázána a moje tempo se najednou zrychlilo. Je to s podivem, jak málo člověku stačí, zahlédne-li blízkou bytost, aby se s ní spojil a začal čerpat z energetických zdrojů plynoucích shůry.

Wittyho dobíhám ve chvíli kdy se za námi probouzí sluníčko do nového dne a kouzlí nad krajinou a v řece nádherné obrazy. Vůbec celé ráno je krásné. Sluníčko postupně prohřívá i vzduch a tak i ta ranní ztuhlost pomalu mizí. Chvíli běžíme mlčky a prociťujeme tu nádheru vůkol nás. Vltava si spokojeně proudí směrem k Labi, aby pak dále pokračovala za hranice do Němec.

Začínáme spřádat plán na běh z Drážďan do Prahy. Tuhle myšlenku už v sobě nosím dlouho a právě nastává doba, kdy jí uskutečnit. Vypadá to, že by to mohlo být někdy před prázdninami. Nevím jak Witty, ale já bych to rád běžel non-stop. Abychom si mohli užít řeku a přírodu okolo ní v každém denním okamžiku.

No, zatím přebíháme lávku v Řeži a míříme po kolejích k Levému Hradci do Roztok a pak Tichým údolím ke Kozím hřbetům, Horoměřicím a ku Praze. Sluníčko už začíná pěkně hřát a my dostáváme pomalu hlad. Witty vytahuje čtvrtku suchého chleba. Já mu za to nabízím pěkně tvrdou müsli tyčinku. Občerstvíme se za běhu a pokračujeme kolem kouzlící řeky dál.

V Roztokách opouštíme údolí Vltavy a běžíme podle potoka Tichým údolím. Údolí dělá čest svému jménu. Nikde ani živáčka, ani ptáček nepípne, jen sluníčko kouzlí své čáry na pozadí strání, které údolí svírají.

Jsme zpátky v Praze. Vítr, který se vzal, kde se vzal, přižene šedé mraky, a tak zářící sluníčko vystřídá šeď a prohánějící se vločky sněhu. Už zase máme zmrzlé tváře. To nám však už nemůže vzít tu tichou a prosluněnou nádheru, která se nám po tomto ranním běhu rozhostila v duši.

Ještě, že ráno přišla ta Wittyho sms a mobil neletěl po prvním zazvonění do kouta.