Autonehody - když se všechna opatření míjí účinkem

Dostal jsem od přítele e-mail, na nějž nešlo nereagovat. Mluvilo se v něm o autonehodě, kterou způsobil podnapilý řidič a která si vyžádala dva mladé životy (34 a 36 let). Kromě toho, od onoho dne jsou čtyři děti bez jednoho z rodičů. Řidič, který nehodu zavinil, odmítl dechovou i krevní zkoušku na alkohol - všichni víme, že kdo tyto zkoušky odmítne, požil! Proč by jinak odmítal! V e-mailu byla i prosba na podpoření petice, kterou inicioval bratr zabitého. Byl zde i popis celé události, jak se odehrála.

Miloš Škorpil Vůbec jsem nepřemýšlel a podepsal. Pak jsem se ale začal ptát sebe, kde je chyba.

Je chyba v zákonech?
Je chyba ve výchově?
Je chyba na straně dopravní policie?
Je chyba v nás?

Otázky se sypou z hlavy rychle, ale najít na ně odpovědi je podstatně těžší.
I když?
I když by se samozřejmě dalo odpovědět na všechny položené otázky ANO!
Ale to by bylo hrozně alibistické, ostatně jako celý dosavadní systém „odměňování" přestupků, kterých se na silnicích dopouštíme.

Rozhodně nechci celou situaci zlehčovat, také proto jsem na začátku napsal, že jsem petici podepsal a celou situaci považuji za neúmyslné zabití. Pravdou ale je, že klubko musíme rozmotávat každý u sebe. Ruku na srdce, kdo striktně dodržuje rychlost ať v obci, na běžné silnici, či na dálnici? Své drobné prohřešky omlouváme tím, že pospícháme, že je ten úsek přehledný, že to máme pod kontrolou atd. atd.

V podstatě tak jeden druhému poskytujeme výmluvu: „Když může on, můžu já taky!" Většina z nás následnou situaci zvládne, i proto, že vše řešíme s klidnou a čistou hlavou, bez emocí a ne pod vlivem alkoholu či drogy. V případě nepříjemných událostí ale platí určitá pyramida příčin a následků, která říká, že cca 100 skoronehod = 1 nehoda. 100 nehod s menšími následky = 1 nehoda s vážnými následky. 100 nehod s vážnými následky = 1 smrtelná nehoda. Ta čísla jsou možná trochu jiná, ale to nemění nic na faktu, že nikdy dopředu nevíme, zda ten náš průšvih bude v té řadě 99. nebo stý.

Říkat pak: „Já jsem nechtěl, já jsem opravdu nechtěl", už nic nespraví. Udělali jsme to s plným vědomím, že něco překračujeme, tak také s plnou zodpovědností musíme přijmout důsledek svých činů.

To, že nás ostatní odsoudí, je zcela logické. Pro náš další život je to ale to méně podstatné. Větší utrpení způsobí člověku vlastní svědomí, tedy pokud ho onen dotyčný má. V tomto konkrétním případě, pokud už jednou zabil při autonehodě a je další podezření, že řídil opilý několik týdnů před tímto neštěstím i v zahraničí, zřejmě žádné svědomí nemá a má pocit, že je nepostižitelný. Pak zbývá jediné, dokázat mu, že postižitelný je a že peníze nejsou tím jediným, co hýbe světem. Takovýto precedent pak může pomoci i při řešení dalších podobných případů, a to víc než jakýkoliv § v zákoně.

Daleko účinnější precedent ale vytvoříme, když budeme jezdit jak se má, ubereme plyn, dáme přednost v jízdě, pustíme na přechodu chodce, prostě změníme tu džungli v ráj. Pak nebudeme potřebovat žádný zákon, žádné policajty, akorát si občas vlepíme nějakou tu facku za pomačkaný plech, když nám to uklouzne.

Osobně podpořím všechny snahy, spojené s touto nehodou, které povedou k tomu, abychom se k sobě navzájem chovali jako LIDI. Postižení jsme, ačkoliv to tak třeba nejsme schopni vnímat, pro bolest kterou cítíme, VŠICHNI. Ten co byl zabit, ti co po něm zůstali i ten co zabíjel.

Kraj, kde se tento zločin stal, je krajem, kde stojí desítky smírčích křížů. Ty kříže jsou mementem, mementem pro nás, abychom nepožadovali zub za zub, oko za oko, hlavu za hlavu, ale abychom se z chyb svých, ale i z chyb druhých poučili pro budoucnost a neopakovali je.

Osobně si přeji, aby tento čin byl po zásluze odměněn. Aby jeho strůjce už v životě nemohl usednout za volant svého vozu a musel se postarat o pozůstalé po svých obětech, tak jak by to učinili ti, co jím byli zabiti. A jako bonus bych si přál, aby strůjce toho všeho pochopil, že trest, který dostal, není odplatou za jeho čin, ale možností napravit své chyby.