Prostě Poděs číslo 2

Tímto Poděsem myslím svou holčičku na naší již avízované návštěvě cirkusu, kterou jsme úspěšně zvládly a i přežily (nemohu však napsat - přežily bez úhony – tedy, nemohu to napsat o sobě.)

Aninka se těšila. Vyprávěla jsem jí, že tomu velikému stanu se říká šapitó. A že v cirkuse není pódium, jako v divadle, ale je tam takový kruh – manéž, kde vystupují různí umělci a cvičená zvířátka. Ani mě se zaujetím poslouchala. Vykládala jsem jí, že tam budou koníci a slon a také medvědi, kteří budou jezdit na motorkách… A v tom se na mě Ani podívala, jako co to plácám za nesmyly, tak zvláštně blahosklonně se usmála a shovívavým tónem pronesla: „Ale, prosím tě. Jak by to dělali? Vždyť nemají ruce, mají packy.“

Snažila jsem se jí vysvětlit, že to jsou zvlášť vycvičení medvědi a umí to. Marně. Nepřesvědčila jsem jí ani já, ani fotografie medvědů drandících na mopedu na webových stránkách cirkusu.

A přišel den „D“. Vypravily jsme se tedy s Aninkou směr Praha 5, kde cirkus právě hnízdil. A světe div se, nepřišly jsme pozdě (jak je u nás obvyklé), ale co víc - nepřišly jsme ani tak akorát. Přišly jsme tam s více jak dostatečným časovým předstihem. Doteď nechápu, jak se nám to povedlo.

Tento více jak dostatečný časový předstih způsobil jednu výhodu – mohly jsme si vybrat místa, která jsme chtěly a ukořistily jsme fantastická přímo naproti vstupu do manéže. A také způsobil jednu nevýhodu – udržet na tom fantastickém místě holčičku tu více jak půlhodinu do začátku představení. Ale zvládlo se to a program začal.

Ani sledovala skákající artisty. Pak cvičené zebry, velbloudy a oslíky. A v tom se ke mně otočila, nadzvedla mi vlasy a ze všech sil, aby překřičela hudbu, mi zakřičela do ucha: „Maminko, ty zvířátka smrdí. Ale vážně smrdí.“

„No, všechna zvířátka smrdí, Aničko.“ Snažila jsem se také překřičet hudbu burácející z reproduktorů. „Náš Johny také smrdí.“ (vysvětlivky: Johny = roční, asi 30kg vážící štěňátko)

Ani se na mě nesouhlasně podívala a opět mi zařvala do ucha: „Johny smrdí, jenom když prdí.“

Proti této logice jsem nemohla nic namítat.

Ale to již Ani zaujala éterická baletka tančící s lanem ve vzduchu. S neskrývaným dětským/holčičím nadšením ji sledovala: „Tu vyfoť!“ stačila mě striktně instruovat. „Vyfoť, vyfoť… To se ti to řekne.“ Zápasila jsem s fotoaparátem v jedné ruce (druhou jsem držela holčičku, která se rozhodla, že bude tentokrát mamince sedět na klíně), snažila jsem se zachytit baletku v letu a zároveň vyrovnávat drcání Aničky…

To však již byla na řadě „Hadí žena“ a fotoaparát jsem pustila rychle z ruky (ještě že jsem ho měla navléknutý poutkem na zápěstí) abych stihla zachytit Aninku, která mi chtěla názorně předvést, jak to ta paní v manéži dělá s nohama a zabránila jsem tak, aby při tom kopla do hlavy návštěvnici sedící v řadě před námi.

Výborně se Ani bavila s klaunem, který prokládal program svými vystoupeními.

A pak následovali koníci, nad jejichž drezůrou jsem se spíše rozplývala já. Anince to již bylo dlouhé a tak mi opět zakřičela do ucha: „Už půjdeme domů?“

„Ne Aničko, ještě není konec.“

Holčička chvíli mlčela a pak vytáhla zaručený  kalibr: „Maminko, mně se chce čůrat.“

„Tak chvilku vydrž. Jak skončí koníci, půjdu s tebou.“ Snažila jsem se křičet, aby mě Ani slyšela.

„Ale to já nevydržím.“ Prohlásila Aninka a zamrkala očkama.

„Nevymýšlej si. Vydržíš. Stejně říkáš, že se ti chce čůrat jen proto, abych s tebou někam šla, protože tě to tady již nebaví.“

„No, ale když já bych vážně chtěla vidět ty cirkusové záchody.“ Pronesla Ani nevinně.

Naštěstí následovala přestávka, takže jsme s Ani vyrazily na exkurzi cirkusových záchodů. Pak povozit na kolotoči a samozřejmě do zvěřince.

A to pro ni bylo něco – a pro mě též. Uhlídat totiž tu mou malou neřízenou střelu a ještě k tomu ve tmě klopýtat ve všudypřítomném bahně a proplétat se mezi lany kotvící cirkusový stan, to byl skutečně zážitek.

Znovu jsem si potvrdila, že ta moje cácorka nemá absolutně žádný pud sebezáchovy. Cupitala si vesele přede mnou, že jsem jí taktak stačila. Bez zábran si hladila velbloudy natahující k ní krk.  (Modlila jsem se, jen ať ten velbloud teď neplivne, jinak Ani dostane plný zásah.)

Vrhala se kolem krku obrovským hlídacím retrívrům, hladila po nozdrách koně ve stáních. (Měla jsem pocit, že ten kůň má hlavu minimálně dvakrát větší, než je celá Ani.) Hihňala se, že jí maličký poník chňape po rukávu kabátu, zdravila přes sklo papoušky, žasla nad medvědy, poskakovala nadšeně u slona a rozjásaně na mě volala: „Tady je slon. Tady je slon. Ale ten slon je holka a když cvičila, tak čůrala. Úplně normálně čůrala.“

Ze zvěřince jsme vyšly s botami obalenými bahnem a spěchaly na svá místa, abychom se podívaly na druhou část programu.

Ten začínal číslem s velkými papoušky Ara. Nádherní, velcí, pestrobarevní papoušci létali pod střechou šapitó a zase se vraceli ke své cvičitelce. Jen jeden si to jaksi rozmyslel a místo do manéže si to zamířil na zábradlí tribuny v místě, kde jsme seděly. Jak již snižoval výšku, aby mohl přistát, parádně nás švihnul perutěmi přes čuně (pro ostatní lidi nepocházející z Ostravska – přes tváře) a nezabránila tomu ani naše snaha skrčit se.

„Viděla´s to?“ obrátila se na mě Ani s doširoka otevřenýma očima.

„I cítila, Aničko. I cítila.“

Druhá polovina programu již byla pro tu mou čtyřletou holčičku dlouhá. Seděla mi na klíně a popadaly ji záchvaty lásky. Zaklonila se vždy ke mně, natáhla ruce nahoru a objímala mě za krkem, přičemž mi neustále házela vlasy dopředu, takže jsem skoro nic neviděla. Při jednom takovém láskyplném záklonu se jí podařilo i prorazit mi svou hlavou ret.

A pak konečně přišli na řadu ti očekávaní medvědi. Ani hltala pohledem jejich vystoupení a nemohla uvěřit vlastním očím, když je skutečně uviděla jezdit na koloběžce a pak dokonce i na té motorce. To jí hlavička stále nemohla pobrat, jak je to možné… Vždyť ti medvědi přece nemají ruce…

Vyšly jsme z cirkusu. Já s proraženým rtem, s namoženýma hlasivkama od překřikování hudby, na hlavě rozcuch, jako bych právě vstala z postele, boty obalené bahnem, džíny špinavé od bahna, jak si do nich utřela svoje botky Aninka, když mi seděla na klíně… Ale přežila jsem. A pak jsem se podívala na tu vedle mě s rozzářenýma očkama vesele poskakující cácorku a řekla jsem si, stálo to za to.

Takže, bylo to fajn. Ale už nyní je mi naprosto jasné, že moje příští návštěva cirkusu, bude nejdříve s vnoučaty. A pevně doufám, že si s nimi Robin moc nepospíší…