Pohádka o hráškových nezbedech

Aničko, Aničko. Už zase lezeš na komodu a vůbec tě nezajímá, že ti pořád dokola říkám, ať to neděláš, že z ní spadneš a ublížíš si. Ty jsi úplně stejná, jako ti hráškoví kluci z pohádky. Z jaké? A jací kluci? Tak já ti to povím.

V Zeleninovém království žilo sedm kluků, brášků hrášků. Byli to veselí kluci a živí až hrůza. Chvilku nemohli posedět. Úplně stejně, jako ty, Ani. Pořád museli něco vymýšlet a vyvádět. A nejraději samozřejmě pořádné lumpačiny. A vůbec neposlouchali svou maminku, když jim říkala, ať nikam vysoko nelezou a z ničeho neskáčou, že se jim může něco stát.

Jednou ti hráškoví kluci zase utekli mamince z jejich domečku, Lusku. Ano, Aničko. Domeček, ve kterém bydlí hrášek se jmenuje Lusk.

Takže, utekli mamince a rovnou si to hnali k fazolovému stonku. Ten je totiž pořádně vysoký a je ohromná legrace soutěžit, který z brášků vyleze nejvýš. No, to víš, Aničko, že je to nebezpečné. Skoro stejně, jako když ty lozíš na komodu a pak z ní dál na skříň.

Jenže marná byla všechna maminčina varování. Hráškoví kluci už šplhali po fazoli nahoru. A nejenže lezli vysoko, oni ještě mezi sebou závodili, který tam bude nejrychleji.

„Ludvíku, hele, já už jsem tady. Heč!“ volal na svého brášku hrášek Honzík a už se šplhal po dalším šlahounu výš.

„To vůbec nevadí. Já tě stejně doženu.“ povykoval Ludvík a chytal se nejbližší větvičky, aby se na ni přitáhnul.

„Kluci, to máte marné.“ ozval se seshora hrášek Otík. „Králem fazolových stonků budu já, protože jsem ze všech nejrychlejší a vylezu nejvýš.“

Otík pak přehodil nohu tak, aby se mohl odrazit a skočit na vyšší úponek. Jenže jak se odrážel, noha se mu sesmekla a on náhle padal a padal.

Jak dopadnul na zem, ozvalo se jenom takové divné žuchnutí a hrášek Otík zůstal ležet úplně bez sebe.

Jeho bráškové zůstali nejprve naprosto přimrazení, když viděli tu hrůzu, jak Otík padá. Ale pak se všichni honem hnali dolů, aby u něj byli co nejdříve.

„Otíku, Otíku, slyšíš mě?“ chytal ho za ruku hrášek Honzík.

Otík se začal pomalounku probírat. Hráškoví kluci tedy popadli svého zraněného brášku a rychle s ním spěchali domů za maminkou.

Ta když je uviděla, tak jen spráskla ruce. Podívala se na Otíka, kterého položili do postele a poslala synka Daníčka, aby utíkal do Bylinkové zahrady za moudrou paní Kopřivou. Měl ji hezky požádat o lék pro bratříčka.

Daníček běžel, co mu síly stačily. Netrvalo dlouho a už klepal na branku Bylinkové zahrady. Otevřít mu přišla sama paní Kopřiva. Ano, Aničko, to je ta kytička, která roste i na naší zahradě a jíž lidé často považují za plevel. Správně, je to ta co tě dokáže tě i popálit, když na ni sáhneš. Ve skutečnosti je to však velmi mocná a léčivá bylina a dokáže pomoci od řady nemocí a neduhů.

„Copak tě k nám do Bylinkové zahrady přivádí.“ zeptala se Daníčka.

„Posílá mě maminka. Nutně totiž potřebujeme nějaký lék pro našeho brášku.“

„Ale copak, copak. Snad se některý z tvých bratříčků nenachladil?“ ptala se paní Kopřiva.

„Kdepak. Je to daleko horší. Spadl z výšky, z fazolového stonku.“

„Aha. Tak to dopadá, když se neposlouchá maminku.“pronesla moudře paní Kopřiva a hrášek Daníček jen zahanbeně klopil oči k zemi.

„Tak copak má ten tvůj neposedný bráška pochroumané?“chtěla vědět paní Kopřiva.

„Hlavu. Má na ni ránu a bouli.“poslušně odpovídal Daníček.

„Hm, tak to budete potřebovat hlavně Jitrocel na obklady a na čaj bude nejlepší Měsíček lékařský a Třezalka na uklidnění. Hned ti to připravím.“ nato se paní Kopřiva otočila a odešla dále do zahrady. Po chvíli se vrátila a podávala Daníčkovi voňavé pytlíčky s bylinkami.

Daníček paní Kopřivě slušně poděkoval a už uháněl domů. Tam maminka pro Otíka připravila z bylinek obklady a uvařila mu bylinkové čaje. Otík byl poslušný pacient. Neuhýbal, když mu maminka měnila obklady na hlavě a poctivě vypil všechny čajíčky. A tak za pár dnů už byl klučina zase zdravý, jako řípa.

Proto všichni hráškoví brášci mohli opět běhat spolu a vyvádět další klukoviny. Jen tomu fazolovému stonku se z daleka vyhýbali.

A co ty, Aničko? Budeš lozit na tu komodu a na skříň? Ne? Nu, dobrá. Věřím ti, že alespoň dnes tam skutečně nepolezeš…