Když Ježíšek přijde dřív a PF 2014

Bylo to večer čtyři dny před Vánocemi. Právě jsem v koupelně oblékla naši tříletou dcerku do pyžamka a česala jí čerstvě umyté vlásky, když jsem uslyšela, jak klaply domovní dveře což označovalo, že se manžel vrátil z práce domů. Blížící se kroky to potvrzovaly. Jenže pak jsem uslyšela namísto obvyklého: „Ahoj milánku, jak jste se dnes měly?“ rozverné  halasení: „Přišel Ježíšek, přišel Ježíšek!“

Překvapeně jsem zvedla hlavu a uviděla manžela stojícího ve dveřích do koupelny, jak v rukou drží cosi chlupatého a nevábně vonícího, co na nás udiveně vykulovalo oči.

„Pejsek.“ hlesla jsem. „My máme pejska.“ Nevěřícně jsem se dívala na manžela a to mrňavé něco v jeho rukách a do očí se mi draly slzy štěstí, že moje roky vytoužené a stále odkládané přání mít opět čtyřnohého parťáka, se právě splnilo.

Jako ve snách jsem se zvedla a přebrala si od něj toho smradlavého tvorečka. „Milánku, ale pozor. Budeš ho muset nejdříve vykoupat. Jak jsem ho totiž převážel, tak se přímo před domem v té přepravce pokadil a celý se v tom ten trouba vyválel.“ informoval mě manžel. Už jsem tedy chápala důvod onoho zápachu.

Pejsek tak putoval rovnou do vany. Nevzpouzel se, nebránil se a ani se nepokoušel uniknout. Jen na nás stále udiveně a zvědavě upíral svoje tmavá kukadla. To se už do koupelny přihnal i starší patnáctiletý syn. Za našeho všeobecného jásotu (pravda – násilně tlumeného, ať hafíka nevyplašíme) jsem štěně vykoupala a vzpomínala, jak jsme si před šestnácti lety přinesli našeho posledního pejska a jak ten si nás také tak prohlížel a jak se v tom daném okamžiku rozhodnul, že je prostě náš.(viz. článek Jak jsme si málem pořídili Karla http://skocova.blog.idnes.cz/c/342458/Jak-jsme-si-malem-poridili-Karla.html)

Mám pocit, že obdobný proces právě probíhal i v téhle malé psí hlavičce, protože když jsem ho vykoupaného a vysušeného ručníkem zabalila do deky, aby mu nebyla zima a dala ho pochovat v křesle v obývacím pokoji neobvykle poslušně sedící holčičce, neohrabaně, ale zato zcela rozhodně se z deky dostal a za našeho radostného smíchu se jal nadšeně olizovat tváře Aničky a všechny ruce, které se k němu natahovaly – a že jich bylo…

Syn kolem šťastně poskakoval s foťákem a se slovy „Je mi úplně jedno, že mám zaracha na počítač. Já ho zapínám a dávám na facebook fotky!!“ se snažil se – pravda ne moc úspěšně – neposedné štěně obrazově zdokumentovat.

Věříte mi, že jsem v ten okamžik neměla to srdce na dodržení daného trestu trvat…

Když si nás všechny pejsek řádně oslintal a vokousal, usmyslel si, že je nejvyšší čas prozkoumat své nové teritorium. Samozřejmě se mu nejvíce zalíbila hala, ve které byla momentálně nastěhovaná šatna. (Na příchod psa jsem nebyla vůbec připravená. Přestože jsem si ho již strašně dlouho přála, vůbec nic nenasvědčovalo tomuto překvapení, které pro mě manžel pár dnů před Vánoci přichystal.) V šatně se měnily poličky - jenž ještě nebyly hotové - takže veškeré oblečení bylo dočasně umístěno do haly. Všude na podlaze tam tak byly naskládané komínky a hromádky oděvů. A určitě si dokážete představit, že to bylo naprosto fantastické místo pro malé štěně objevující svět. Sotva jsem ho z jedné hromádky oblečení (kterou řádně zboural) vyhrabala, s vervou sobě vlastní se okamžitě vrhnul do druhé. Když jsem ho z ní tahala ven, vesele kousal do všeho kolem. Asi si myslel, že všechno musí ochutnat a tento svůj úkol bral naprosto vážně a důsledně.

Se smíchem jsem se snažila bojovat s tím živým šídlem a zabránit mu v útoku na další úhledně srovnaný komínek oblečení a šťastně jsem si pomyslela, co na tom, že mám rozbombardovanou skoro třetinu bytu, že musím před svátky vyřídit ještě hromadu práce a že zítra očekávám dvě návštěvy…A do již tak narvaného zítřejšího programu jsem napasovala ještě návštěvu veteriny.

Pak jsem si všimla, že naše holčička sice pejska nadšeně okukuje, hladí ho a se smíchem uskakuje jeho zoubkům, ale že jí něco vrtá v hlavičce.

„Copak se děje, Aničko?“ zeptala jsem se jí. „Tobě se ten pejsek nelíbí? Vždyť sis ho také už dlouho přála.“

Anička na mě vážně upřela svoje tříleté oči a pronesla. „Líbí, ale jak to, že ho přinesl tatínek a říkal, že to byl Ježíšek, když nám Ježíšek ještě nepřinesl ani stromeček?“

Á, tak odtud vítr vane. Musela jsem se pousmát, jak ten její malý rozoumek pracuje a dala jsem se do vysvětlování. „No, Aničko, ono to bylo tak, že tatínek jel z práce a po cestě potkal Ježíška, který měl pro nás toho pejska. Ježíšek tatínka zastavil a řekl mu, že má před Vánoci ještě strašně moc práce, takže nemá čas starat se navíc o naše štěňátko a tak poprosil tatínka, aby nám ho přivezl trošku dříve.“

„Aháá.“ rozzářila se Aničce tvářička, že už tomu rozumí a já jsem byla ráda, že se mi podařilo ještě na chvilku Ježíškovskou vánoční iluzi pro naši holčičku zachránit.

Starší syn však řešil další zásadní problém s hafíkem.

„Jak se bude jmenovat, mami?“

„Já mám již dlouho vymyšlené jméno pro pejska. Vždyť to víš.“

„To vážně chceš, aby se jmenoval Artur?“ pronesl Robi znechuceně.

„A proč ne? Artur, Artík, Art. Je to krátké, zvučné a dá se mu říkat v různých obměnách.“

„Mami, Artur je jeden kluk od nás ze školy a je to naprostý debil. A já si na něj opravdu nechci vzpomenout pokaždé, když budu volat na našeho psa.“argumentoval Bobeš.

„Fajn, tak navrhni jiné varianty. Tato otázka je stále otevřená.“ smála jsem se.

A tak jsme si oba vytáhli z hromádky kalendářů připravených pro naše přátelé, jako malou novoroční pozornost, po jednom s psími jmény a dali se do vybírání.

Padaly různé i jen z legrace pronesené návrhy, jako například Diego, Elvis, Ťapka, Chuck Norris a spousta dalších. A pak jsme objevili kouzelné pohádkové jméno Jonatán.

„Hele, to je dobrý.“shodli jsme se.

„Ale, jak na něj budeme volat zkráceně? Jony? To zní divně.“ uvažoval Robča.

„A co kdybychom tomu Jony dali anglickou výslovnost?“

„Myslíš Johny? Hm, to by šlo.“

A tak jsme získali nového člena rodiny s jménem Jonatán – Johny Skoč.

Když jsme pak šli spát pošeptala jsem manželovi: „Ježíšek mi přinesl vytouženého pejska celého obaleného – jak by řekla Anička – od kakanců. Tak to možná znamená, že nám přinese štěstí.“

A tak přeji všem v tomto novém roce 2014 jen vše dobré, mnoho pohody, lásky a úspěchů, hlavně spoustu zdraví a také alespoň trošku toho pokakaného štěstíčka.