Ztracené iluze

Bylo to ve třetí třídě, když se mne naše nová třídní učitelka zeptala, kdo si ještě myslí, že dárky nosí Ježíšek. S nadšením jsem se přihlásil. Bohužel, jako jediný. To jsem ještě netušil, že to je první z mnoha iluzí, o které mne život připraví.

Vzhledem k tomu, že jsem byl z proletářské rodiny, nechápal jsem, proč si někteří spolužáci v šesté i v sedmé třídě stěžují, že komunisti jsou špatní. Trošku jsem to začal chápat až u mého kamaráda, který neustále do školy v přírodě vozil ovoce, které jsem v životě neviděl, sladkosti, které jsem v životě neokusil. Přesto jsem věřil proklamacím v dějepisných knihách, i když jsem netušil, proč nedostávám různá vyznamenání za prospěch, vždyť přece pionýr nebyl povinný? Veškeré iluze vzaly za své, když jsme byli v listopadu 89 ve škole v přírodě na Slovensku, odříznuti od světa, jen s televizí. Učitelé nám začali vše vysvětlovat. Tak rychle se mi rozplynul sen o komunismu.

Obratem jsem se ve svých dvanácti letech stal zastáncem privatizace, hltal jsem zprávy a nejvíce projevy jistého pana Klause. Přemlouval jsem rodiče, prarodiče, aby běželi na poštu pro privatizační knížky. Časem jsem samozřejmě zjistil, jak vlastně privatizace několika lidem pomohla, milionům neuškodila a pár lidem zbyly oči pro pláč.

Veškeré iluze o nabytí vědomostí ve škole jsem přišel ihned na první praxi, když jsem zjistil, že přes veškerou snahu v podstatě nic neumím. Jaké rozčarování přišlo, když jsem dostudoval střední školu a zjistil, že vlastně to, co jsem celých pět let studovat, mne absolutně nebaví.

Při studii jsem přišel o iluze o tom, že všichni Romové jsou slušní a dá se s nimi vyjít. Bohužel jen do té doby, než je člověk sám proti přesile. Iluze ze mne vymlátili tak, že si ani dnes nevzpomínám, jak jsem se dostal domů a už vůbec si nevzpomínám, jak jsem se dostal do nemocnice. Má to však jednu výhodu, vždycky vím, kdy přijde náhlá změna počasí.

Když se konal soud s oněma rádobybijci, čekal jsem, že jako oběť budu ochráněn nátlaku ze stran příbuzných. Ale větší ochrany se dostalo obžalovaným, kteří byli obklopeni justiční stráží. Veškeří svědkové odmítli před daným soudem vypovídat, zbyl jsem tedy na to sám. Tak rychle jsem se snažil z budovy soudu zmizet, jako zmizely mé iluze o justici.

Jakmile jsem začal pracovat a dostala se mi do ruky výplatní páska, byl jsem relativně spokojený. Až do té doby, kdy jsem přišel o práci, a uviděl jsem výši své podpory v nezaměstnanosti. Když jsem si spočítal kolik jsem za ty léta již vložil do systému podpory nezaměstnanosti, čekal jsem i nějakou službu. Chtěl jsem vstoupit do nějakých projektů, abych třeba byl pro stát prospěšnější například jako podnikatel či člověk, který se bude specializovat na evropské dotace apod. Než jsem se dostal k nějakým informacím, tak jsem si znechuceně raději našel práci.

Ve škole nás učili přísloví, které by mělo platit v konkurenčním boji: "Náš zákazník, náš pán.". Mnohé zkušenosti však zase udělaly z mých iluzí jen prach a popel.I  přes veškerý svůj vnitřní odpor stále nakupuji v Tescu a jiných hypermarketech, platím hříšné poplatky bance, používám paušál u mobilního telefonu,  a stále nepoučitelně volím jednu stranu ve volbách.

Nejsem moc naivní?