Prachama smrt neumlátíš

Každý občas potřebuje uštědřit lekci. Stejně jsem na tom i já. Jednu takovou lekci jsem prožíval před rokem.

Před několika lety jsem si koupil své první vlastní štěně – zlatého retrivra. Pojmenoval jsem ho Monty. Snažil jsem se, aby měl první poslední.

V dubnu minulého roku začal mít problémy. Samozřejmě, že jsem hned začal chodit po veterinářích. Každý den mne vyšetření stálo několik stovek korun. Nelitoval jsem ani koruny. Kupoval jsem veškeré věci, které mi byly doporučeny.

Bohužel, nic nezabíralo. V září loňského roku jsem musel Montyho dát na kapačky. Nosil jsem si jednotlivé láhve domů a chodil jsem s Montym po bytě, nebo jsem u něho ležel.

Stále jsem si říkal, že se to musí zlepšit. Vzal jsem i své veškeré úspory a nechal ho kompletně vyšetřit, koupil jsem si ty nejdražší léky.

Jenže, jaký to byl pro mne šok, když mi sdělili, že už mu nemůžu pomoci. Nedal jsem si říct a zase pár dní zkoušel kapačky. Nic se nelepšilo a dovolená, kterou jsem si na to bral, už taky pomalu končila.

Když mi oznámili, že mu zbývá jen pár dní života, vzal jsem ho domů a nehnul jsem se od něj. Ráno jsem se s ním rozloučil, vyfotil jsem ho a odvezl jsem ho k veterináři.

Nemusel jsem u toho být, ale chtěl jsem. Držel jsem ho za packu, hladil jsem ho a loučil se s ním. Když mu doktor vpravil dávku do žíly, uviděl jsem, jak se mu rozsvítily oči, že se mu okamžitě ulevilo. Možná to byl jen můj dojem, ale snad mi i děkoval, že už ho nenechám se trápit, že neumře doma sám, když já budu třeba v práci.

Byla to pro mne jedna z největších lekcí v životě. Doposud jsem si myslel, že si penězi může člověk koupit spoustu věcí.

Prachama však smrt neumlátíš.

P.S.: Dlouho jsem bez čtyřnohého přítele nevydržel, teď mám zase chlupatého přítele, zase zlatého retrievra. A zase je to moje zlatíčko.