O rómském rasismu a frustraci

Před více jak deseti lety jsem se vydal do baru, ale jen s kamarádkami. Když jsem vycházel obstoupila mne skupina „rómských spoluobčanů“, kteří se se mnou opravdu nemazali, jen já se umazal od krve, přišel domů, stačil oznámit, aby zavolali sanitku a upadl do bezvědomí. Holá lebka se ze mne nestala. Ale vzhledem k tomu, jak se naši „rómští spoluobčané“ snaží, tak ji ze mne udělají sami.

Samozřejmě, když jsem se vrátil z nemocnice, byl jsem na okresním ředitelství policie a podal trestní oznámení. Netrvalo to dlouho a našly se i další oběti stejné skupiny. Pak to samozřejmě trvalo o trochu více času a byl dokonce soud. Před soudním líčením ztratili ostatní svědci na chodbách soudu odvahu pod výhružkami příbuzných. Připadalo mi, že vlastně celá rómská komunita v našem městě je vlastně jedna velká rodina. Zůstal jsem samozřejmě na to sám, výhrůžkám jsem nepodlehl. Ale jakmile jsem vylezl z budovy, snažil jsem se zmizet co nejrychleji.

To byla minulost, jaká je současná situace?

Chodit po ulici večer sám, už se nebojím. Trvalo mi to dlouhou dobu, než jsem si zvykl. Teď jsem v pohodě, i když má postava kulturisty anorektika, mi moc šancí při možném střetu nedává.

Nedávno jsem se stal obětí , když jsem byl nařčen z toho, že jsem rasista, protože jsem jako bankovní úředník, odmítl poskytnout půjčku rómským spoluobčanům. Důvod samozřejmě nebyl ve mne, už vůbec ne v tom, že bych při poskytování půjčky rozlišoval, zda někdo přijde méně či více opálený, nebo jestli voní lesem či senem.

Nejvíce mne dráždí, jak se naši „rómští spoluobčané“ snaží ze sebe dělat oběti. Přitom sami se chovají rasisticky. Chtěl bych jim říci, i když asi většina z nich tenhle článek, číst nikdy nebude, že rasismus není vyvozen od toho, že by se jednalo o chování bílých vůči Romům, ale i třeba Romů vůči občanům vietnamské národnosti, či nám bílé (zatím) většině.

Když přijdete do čínské či vietnamské restaurace ihned poznáte, kdo je rasista. Když si budete objednávat budete obsluze vykat, protože jste zvyklí nerozlišovat pleť obsluhujícího. Když si ihned po Vás bude objednávat rómská rodina, uslyšíte, jak se chovají povýšeně, jakoby je obsluhoval nějaký nevolník, kterého vlastní. Díkybohu nevlastní. To je znak rasismu.

Ve školách si rómské děti, které několikrát propadnou hrají na největší frajery, oblečení ve stylu amerických černošských hiphopových hvězd. Chtěl bych je zase upozornit, že černoši jsou původem z Afriky, nikoli z Indie či odkud původně k nám Romové přišli.

Na úřadech se setkáte s pasováním se do obětí rasistického nátlaku úřadů na to, že i Romové musí doložit stejné doklady jako ostatní obyvatelé města. Menšina neznamená, že má někdo právo na to, že může dokládat méně, či se musí méně snažit.

Chtějí-li se romští spoluobčané cítit rovnocenní, nechť se snaží něco dokázat. Ne tím, že se budou pasovat nad ostatní menšiny. Občanská společnost není o žebříčku národností. Vietnamští, čínští i další národnosti jsou na stejné úrovni jako Romové či my.

Spoléhat se na ostatní může jen někdo, kdo nevěří, že může se svým osudem naložit rozumně, že může svůj život ovlivnit. Takovému člověku se opravdu pomáhá těžko a ještě to spíše prohlubuje jeho frustraci.

Což je dle mého názoru největší problém rómské menšiny u nás. Společnost není xenofobní, rasistická, jen se nikdo nechce starat o uřvánky a uplakánky, kteří se chovají jako malí parchanti ve školce, když jim někdo bere hračku.