Lepší než jste čekali?!

Už jsem si zase jednou řekl, že je zbytečné trmácet se do naší stověžaté matičky Prahy autem. Vyhledal jsem si tedy i autobusy i vlaky. Nakonec jsem zvolil cestu vlakem, protože jsem si říkal, že si můžu natáhnout nohy, je to pohodlnější a nehrozí, že vlak zůstane viset někde na Evropský či na Letné, nebo v letenském tunelu. Naposledy jsem jel vlakem....to už je opravdu dávno.

Inu vstával jsem sice dřív, ale vzhledem k tomu, že mne stejně pes budí docela brzy, tak jsem si řekl, že to můžu dospat ve vlaku. Čekala mne cesta z Jirkova zastávky na hlavní nádraží v Praze. Dvě a čtvrt hodiny cesty, 174 kilometrů.

Koupení jízdenky proběhlo v pohodě, protože jsem přijel na nádraží nějak moc brzy a v úterý, jak se zdá se asi nikde nepracuje, když jsem totiž druhý den jel stejným vlakem zase do Prahy, tak vlak byl mnohem více zaplněn.

Vlak přijel načas, ale to byla asi tak poslední dobrá zpráva pro následující dva dny, ve kterých jsem se rozhodl využít služeb českých drah.

Veškerá idyla skončila nástupem do vlaku. Ve vagónu byl takový ten klasický štiplavý vzduch, který mi připomněl má studentská léta 92 - 97, kdy jsem jezdil vlakem denně. V kupé to byla taky stará klasika, skoro neprůhledná okna, pomalovaný sedačky, nevrlý průvodčí.

Po koridoru si to vlak šinul dost obstojně, ale na trati mezi Chomutovem a Ústím nad Labem se jaksi dělá asi jen údržba typu, hlavně když to drží, protože zmizeli veškeré možné omezení rychlosti vyšší než 90 km/h.

Když jsem přijel do Prahy, tak mne čekal ještě větší šok, myslel jsem si, že se budu plazit do metra stylem Mr. Bean přes oddělení parfumerie. V metru jsem lapal po dechu, ještě že tam díky soupravám, které před sebou tlačí vzduch je velký přísun kyslíku. Ale zase tolik to nepomohlo, protože se mne ihned po příchodu na školení ptali, jestli mi je dobře.

Zpáteční cestu přes vestibul hlavního nádraží byl o to horší, že jsem musel čekat, než na tabuli naskočí nástupiště, ze kterého bude můj vlak odjíždět. Takže kromě toho, že jsem se skvěle nafetoval úžasného klimatu pražského nádraží.........(moment musím si odskočit)..........jsem párkrát byl nucen mluvit anglicky a tvrdit, že nerozumím, protože jsem byl obtěžován jistými individui - a policisti to nebyli. Navíc jsem zjistil, že jediná místa, na která si vlastně můžu sednout jsou: klín některé z blondýnek, či nějakého prodavače z nepřeberného množství stánků, na svůj baťoh, který bych položil na zem. Na toaletu jsem se neodvážil.

Tři čtvrtě hodiny před odjezdem hlasatel ohlásil, že přijel vlak od Chomutova. Řekl jsem si, že nejspíše stejná souprava bude pokračovat v opačném směru. Vydal jsem se tedy na nástupiště č. 3, kam ohlášený vlak přijel. Běhali tam podivné postavy, které se nejspíše snažili o úklid vlakové soupravy složené z vagonů, které slouží již určitě takových třicet let.

Řekl jsem si, že zatím do soupravy nastupovat nebudu. Začal jsem tedy detektivní práci a hledal jsem místo, kam bych složil své tělo, aspoň do polohy sedmo. Kromě zábradlí u schodů jsem nenašel absolutně nic. Počkal jsem, až z posledního vagonu vystoupí člověk s kýblem a tyčí, která připomínala něco jako mop. Zaplul jsem do kupé. Všude byl vlhký vzduch po špinavé vodě z kýblu.

Marně jsem pak koukal na druhou stranu nástupiště, kde stál rychlík směr Německo (žádný EC nebo IC, klasický rychlík) s německými vagony, které zářily čistotou, měla průhledná skla. V Praze Holešovicích zase stálo Pendolino. V tu chvíli jsem měl naprostou chuť vystoupit z českodrážního rychlíku, přepadnout posádku pendolina a odvézt se do Chomutova.

Jsem jeden z těch cestujících, kteří tím pendolinem pojedou možná tak jednou za život. Chtěl bych však, aby ti, kteří jezdí vlakem pravidelně (mezi ně jsem dříve patřil) měli možnost cestovat pohodlně. Čekal bych, že se dráhy o své zákazníky postarají.

Když vidím jaké služby mi vlastně dráhy poskytly za mých ubohých 271 korun (využil jsem zpáteční slevu). V podstatě mne dopravili z bodu A do bodu B. Ale veškerý servis okolo žádný. Když by v ranním rychlíku šel steward s novinami, kávou, určitě bych toho využil, protože co jiného dělat ve vlaku, proč si nepřečíst noviny, což jsou po ránu asi jediné činnosti, na které se dovedu soustředit.

Druhý den jsem si dokonce připlatil na zpáteční cestu 1. třídu. Čekal jsem, že to bude třeba lepší. Jak jsem mohl čekat přece něco lepšího? Jsem přece jen cestující. Samozřejmě lidí ubylo, protože ne každý si připlatí 70 korun. Připlatil jsem si však ještě víc štiplavější vzduch, zkoušel jsem i vystřídat více kupé. Bez úspěchu pro můj nos. Hlavou jsem se i bál opřít o opěradlo, které bylo potáhnuto potahy pochybné barvy - původně nejspíše bílé s logem ČD, s tím, že každé logo mělo jiný odstín vzdáleně připomínající modrou.

Nakonec jsem se sbalil a šel do jídelního vozu. Nevím, jestli byl provozován JLV, a.s. či jinou společností, ale tak zle mi po jídle už dlouho nebylo. Nápojový lístek se neshodoval s nápojem, který jsem obdržel, takže před placením jsem jen tipoval, kolik asi budu platit. Strávil jsem v jídelním vozu asi hodinu cesty, protože mi vzduch plný přepáleného tuku připadal jako rajský plyn oproti aroma, které vládlo první třídě.

Dorazil jsem domů. Jsem živý a asi zase na nějaký čas vyléčen, asi do té doby, než se mi v autě třeba rozflákají vajíčka. To se možná půjdu do vlaku nadýchat čerstvého vzduchu.