Pohádka o tom, kterak žlutá opoce Kato zabloudila do Hamasu

Bylo nebylo, v jedné zemi uprostřed Evropy, si několik šibalů řeklo, že jejich pytle zlata jsou málo nadité a proto je třeba do nich pár zlaťáčků ještě přidat.

Vrchní Alfa-samec královského sněmu objednal letadélko, svolal šibaly nejen z domova, ale i z jiných království, zasedli a rokovali, jak a kde penízky získat. Ale to Kato už dávno věděla, že nejlíp se kořistní tam, kde se něco děje - kde se válčí. Odhlasováno bylo rychle a jednomyslně. A už se překřikují, co si kdo vezme do baťůžku a jaké plavky si přibalit.

Jenže milé děti, to není jen tak, vydat se na dlouhou a nebezpečnou cestu. To se nedá sbalit kufřík a jet, kdepak, co vás nemá. To chce technickou podporu. Dřív stačil štolba a kuchař, ale doba je jiná.

Abyste, děti, věděli, co to taková technická podpora je, tak poslouchejte:
Technická podpora, to jsou takoví pánové v montérkách, mají kufřík plný momentových klíčů, šroubováků, šroubků a matiček, imbusových klíčů a vrtáčků, taky kladívka a majzlíčky, měřítka a značítka tam mají. Po kapsách kousek motouzku, svinovací metr, rybička a tesařská tužka.
Se vším si rychle poradí, vše opraví, se vším si vědí rady.

A takovou podporu si taky ta šibalská delegace vzala s sebou.
Zrovna opoce Kato byla nejdůležitější v letadélku. Hlídala křídlo, aby neupadlo, stetoskopem poslouchala motor, jestli si správně vrní, no zkrátka nepostradatelná opoce. Když ale velevážená delegace přistála
v Gaze, ze všeho toho hlídání unavená opoce Kato dostala volno. Ostatní šibalové se vydali na obhlídku, kde co ukořistit, ale Kato s ostatní technickou podporou se vydali mezi lid. A tak ukrutně pozorovali místní život, že dostali velikánský hlad. Jenže z toho hladu začali všichni šilhat až zabloudili. A chodili pískem a prodírali se trním a bylo jim ouvej.

A ejhle, uprostřed pouště najednou nápis Hamas. A protože opoce Kato byla notně vyhladovělá a jako technická podpora uměla jen rusky, zdálo se jí, že je to od slova "hamat". S velkým nadšením si poskočila do Hamasu na občerstvení.

A skutečně: Přivítali ji tam takoví hodní pánové s dlouhými fousy a v maskách (asi zrovna měli maškarní bál), a co prý chcete a jak se máte, kus ovce s prosnou kaší nabídli, silným kafem je napájeli, no zkrátka pohostinní pánové. A hned se vyptávali, odkudže přicházejí. 

Kato jim všechno vypráví a pánové byli ještě milejší a ptali se, jestli to království má taky metro, a kam jako že by se dala nejlíp položit bomba s antraxem, kde jsou sklady královské munice, a jestli by za pár žluťoučkých koleček nesehnala klíče od hlavní vodárny království. Kato přikyvovala, ano samozřejmě, pánové, to je maličkost, vy jste na nás tak hodní, všechno řeknu, všechno seženu. Dokonce bych vám mohla poslat i nějakou pšenici, co bedna zrní, to jeden kulomet, co pytel brambor, to protitanková střela.
A vy byste mi za to mohli poslat takový ten dobrý prášek z makovic, co už nepotřebujete.

A tak Kato přišla ke spoustě nových zlaťáčků a žila na Seychelách dlouho a šťastně a nejspíš si tam užívá dodnes...

Že se vám, děti, ta pohádka líbila :o)

P.S. A kdyby snad někdo, děti, nevěděl, kdo je žlutá opoce Kato, či jen Kato, nechť se pohrouží do filmové historie a análů StB