Všechny palce nahoru, pro naše tenistky.

Emoce celého týmu s hlavní hrdinkou v čele, udělaly tečku za skvělým tenisovým víkendem. Byl napínavý až nervy drásající s koncem,

který dopřál Barboře Strýcové ukončit reprezentační kariéru tím nejlepším způsobem.

Upřimná radost  celého týmu mi připomněla  doby, kdy sovětská sborná drtila na počkání každý hokejový tým.  Bez emocí a úsměvu, jen po vstřeleném gólu ledabyle zvednuté hokejky. Tedy pokud nebyl už pátý. Úkolem ani účelem nebyla radost z vítězství, ale splnění rozkazu a socialistického závazku. My to měli tehdy obráceně, naši hokejisté mohli prohrát třeba s Ugandou, jen když porazili Rusáky. To byl národní svátek radosti.

Dnes už je jiná doba, ale potěšení z velkých vítězství nám zůstalo. I kdyby se mohlo zdát šest vítězství ve Fed cupu za osm roků už trochu nuda, přístup tenistek a plné haly to jednoznačně vyvrací. Začíná to příkladnou chutí reprezentovat, inspirující vůlí uspět i v těžké situaci a končí závěrečným výbuchem upřímných emocí, kterým každý věří. Aktivnímu i pasivnímu sportovci s lahváčem u televize to přináší radost i hrdost.

Případná poznámka, že za USA nastoupilo béčko mohou vyslovit jen ti největší škarohlídi, pro které je takový postoj současně i životní filosofií. Ostatně soupeřky předvedly, že žádná béčka nejsou, což jasně ukázala Sofie Keninová. Bylo mi ji sportovně líto. Bojovala ze všech sil a mohla zrovna tak vyhrát, ale ve sportu je radost z vítězství mezi soupeře rozdělena napůl.

Sportovní úspěchy přichází často v periodách a i když dnes našim hokejisté nejsou na úplném vrcholu, (oproti fotbalistům však stále hrají ve světové špičce) tak Nagano nám už nikdo nevezme a stejně tak to bude s Fed capem. Tak holky betelný dixon.

Předešlá nesportovně sportovní fotoreporáž BARVY PODZIMU NA HORÁCH