Svitavy letos slaví 770 let od založení, tak pojďte nás ve fotoreportáži navštívit.

Roku 1256 o nás jednali olomoucký biskup s litomyšlským klášterem premonstrátů, z čehož vznikl zápis, kde jsou Svitavy poprve písemně uvedeny, a to je třeba velkolepě oslavit. Dokonce byla k tomuto výročí složena i opera.

Nejsme turistické centrum jako sousední Litomyšl, nemáme zámek jako přes kopec Moravská Třebová ani Bohuslava Martinů jako Polička to ale neznamená, že u nás neni nic k okouknutí. A taky máme poklad.

Tady je. Našel se roku 1955 zazděný v jednom domě na náměstí.

Celkový počet mincí 4 347 stříbrných a 4 měděné váží 23 kg. V tehdejším kurzu se za to dalo koupit 24 krav, což je malej kravín. Vystaven je ve svitavském muzeu pouze do 13 září, a pak se přemístí do svého trvalého bydliště, což je Moravské zemské muzeum v Brně.

Valíme na město.

Co se podloubí týče, průběžně si s Litomyšlí a Telčí poměřujeme pindíky, kdo ho má delší.

Morový sloup byl postaven městem roku 1703 pro povzbuzení zbožnosti, a taky jako ochrana před morem.

Kousel náměstí máme bezpodloubní.

Zasněžená fontána na dolním konci náměstí je v létě určena především pro děti vodníky, což jsou vlastně všechny.

Jednou za rok k nám přijedou veteráni a

umíme je na náměstí dobře poskládat, jak napovídá dronová fotka Jirky Zdražila.

Brno má Vaňkovku, my zase Venkovku, venkovní obrazovou galerii.

Park Jana Palacha a pěnišníky neboli rododendrony.

Socha Mateřství byla z původního místa do parku přestěhována, pač vadila obchvatu náměstí.

Pohoda u parkového jezírka v jakoukoliv roční dobu.

A když rozkvete Skácelka je to taky paráda.

Tu a tam nás navštívili slavní lidé, třeba první president, což jsme i zaknihovali.

Někteří u nás i přespali,

a ještě slavnější narodili. Památník je umístěn v parku Jana Palacha přes silnici naproti jeho rodného domu.

Na náměstí má kousek od Suvorova vzpomínku i svého času rektor ČVUT. Je po něm pojmenována jedna ze základních škol.

Park patriotů s nejvyšším bodem na území města, 543 metrů nad mořem

Rybník Rosnička, nebo-li Rosna, vyhledávaná rekreační oblast nejen domorodců. V současné době je skoro bez vody, pač od vypuštění a odbahnění snad ještě nepršelo.

Chata Rosnička. Společně s Plechárnou na protějším břehu jsou oblíbené občerstvovny na Plechárně s výborným langošem.

Lesem kolem Rosny vedou naučné stezky a trasy jak pro cyklisty, tak i pro vozíčkáře. Jedna z nich míří k pomníku včelích matek.

Zvláštností lesa je evropské rozvodí. Pokud zde má někdo nutkání, může si vybrat moře a nebo obsah rozdělit. Zrovna tak kousek nad

městem je odpočívadlo postaveno tak, že z každé střešní plochy putuje stékající voda do jiného moře.

Kousek pod stánkem je židovský hřbitov.

Vodárenský les nebo spíš řízený prales je v současné době díky kůrovci a vichřici v opravě.

Kostel Navštívení Panny Marie stojí na původním místě románské stavby. Poslední z mnoha úprav byla ukončena v roce 1996. V době obav před mírumilovnými husity se do města přestěhoval biskupský ouřad z Litomyšle, včetně biskupa Aleše z Březí.

Kostel svatého Josefa. První cihla byla založena v roce 1894 a že jich tam je. Přiléhal k němu klášter Redemptoristů, což je řád, kladoucí si za cíl hlásat slovo Boží mezi chudými a v chudobě také žít. Jednoho dne, v jisté době, přijela v noci auta a mnichy odvezla neznámo kam. Protože bydlíme naproti, rodiče celou drastickou scénu viděli na vlastní oči.

Římskokatolický kostel svatého Jiljí. Nejstarší kostel ve městě. Anály říkají, že byl založen roku 1170 na levém břehu řeky Svitavy. A jeho nástupce tam stojí dodnes.

Naopak nejmladší je u nás pravoslavný chrám svatého Jiří. No chrám, spíše kaple. Byl postaven v letech 2008-2017 převážně z darů.

Samostatnou disciplínou jsou svitavské vily. Langerova byla postavena v letech 1888–1891 pro majitele pily Julia Langera. Po bankrotu se stala majetkem spořitelny, která ji od roku 1933 pronajala městu pro zřízení

radnice, a tak je tomu dodnes.

V 19. století ve městě vyrostly textilní továrny. Jednou z nich byla tkalcovna Ferdinand Sigmund. Takto si v sousedství fabriky bydlel. V nové době tu dětem prohlížela a vrtala zuby svérázná pani doktorka. Nyní je vila soukromým majetkem.

Albrechtova vila, továrníka podnikajícího v kožedělném průmyslu. Dnes se v ní vrtají zuby pro změnu dospělým.

Budigova vila, postavená v letech 1891–1892 průmyslníkem Johannem Budigem pro jeho syna Maxe. Za války byla správním sídlem okupačních orgánů. Od roku 1946 zde sídlí soud.

Rezidenční vila Johanna Budiga, mecenáše a starosty města. Po válce byla konfiskována. Dnes je tu městské muzeum a v něm stálá expozice Oskara Schindlera a také

muzeum praček,

prý největší u nás.

Přidám trošku uměleckého kovu.

Nahá socha Svobody nebo mávačka letadlům.

Každé pořádné město mělo dříve opevnění a bašty. Svitavy nevyjímaje.

Ottendorferův dům, podle svitavského mecenáše, domorodci veden pod názvem Červená knihovna. Dnes je zde umístěno muzeum esperanta a v prvním patře

ukrývá famózní sál s obdivuhodným stropem, jen lavice občas zavrzají.

Sportujeme na stadeci a sportovním areálu v jeho sousedství, což nabízí široké sportovní vyžití. Například dráhu pro in-line brusle, tenis, petanque, posilovnu...včetně dvou dětských hřišť a restaurací.

Pro vnitřní sportování máme halu, kde se ještě nedávno hrála nejvyšší basketbalová liga.

Městem protéká řeka Svitava. Pravda, žádný veletok, vždyť za městem teprve pramení, a to prý hned sedmkrát, ale za Blanskem už je

regulérní řekou, obrovnanou chatami Brňáků. Podél řeky vede báječná cyklostezka od pramene až k soutoku se Svratkou, měří 100 km. Zvláštností je, že řeka byla zmíněna už roku 1125 v Kosmově kronice.

Svého času se u nás vařilo slavné pivo Doktor, ale zbyla z něho jen oprýskaná reklama,

ale aspoň minipivovar Na kopečku máme, tak se stavte na jedno,

spojení k nám je dobré jak po železnici,

tak po silnici.

Ale když přijedete autem, může se stát, že nenajdete místo k zaparkování, jak názorně dokládá fotka Jirky Zdražila.

A protože oslava narozenin města se nedá odfláknout, tak jako finální bod vystoupil soubor Police Symphony Orchestra z Police nad Metují a byl to závěr neskutečně famózní. Fotku laskavě zapůjčil Jirka Marek.

SOUVISEJÍCÍ FOTOREPORTÁŽ GULÁŠE, PIVO A VETERÁNI NA NÁMĚSTÍ