O tom, jak mi Němci sebrali barák po Němcích.

Za komančů k nám do Sudet občas přijeli barák omrknout, vyfotit a zase odjeli, ale teď, posíleni výsledky brněnského srazu, to už je jinej levl.

Z nejnovějšího Mercedesu třídy S vystoupil obtloustlý muž a nevzhledná žena, dlouze a nekompromisně zazvonili a vecpali se dovnitř. Zatím co protivná Hildegarde rozmotala pásmo a pořizovala fotodokumentaci, protože ženy umí dělat dvě věci najednou, nepříjemný Kárl mi lámanou češtinou sdělil, že na brněnském sjezdu soukmenovců se konečně rozhodlo, že nadešel čas k napravení křivd a na základě brněnských dekretů od nás převezmou barák po jeho prarodičích, který jsem zdědil po svých rodičích, a už patrně nezdědí můj syn. Jsme prý historicky stejně jen naplaveniny a periferie Svaté říše římské národa německého.

I kdybych si podřezal obě zápěstí, nevytekla by ani kapka krve. Vždyť jsem tu žil od narození a následně chodil do české školy a dobrovolná němčina mě nezlákala, kdo to mohl vědět, teď by se hodila.

Obtloustlý Karl se sotva nacpal do meďoura a z okýnka jen lámaně křikl, něco jako za týden vyřídíme formality. Takže už ani slivovici nevypálím.

Moje bezradnost přerostla v zoufalství. I kočky panikařily o manželce ani nemluvě. Naštěstí máme Policii, musí přece přezkoumat, jestli neni páchán trestný čin krádeže majetku občanem země s kterou nás dlouhodobě pojí přátelské vztahy. Ale že prý jsme v EU jedna rodina a nemám do toho šťourat, ono by se prý taky mohlo stát, že prst spravedlnosti ukáže na moje rodiče. Takže nepomáhá, natož aby chránila.

Nepomohli policajti, pomohou na Městském úřadu. Na vrátnici mi sdělili, že musím na nově zřízený odbor Vrácení ukradeného majetku a vystát frontu do večera, kdy mně nevrlá úřednice přidělila do azylového domu pořadové číslo 479, a když jsem neprozřetelně uvedl, že mám zahradní chatku, zrušila registraci úplně. Najednou nevadilo, že nemá čističku.

Přijeli přesně za týden i se svým právníkem. Tohle nevzdám bez boje. Válka je sice prohraná, ale vyhraji alespoň bitvu a na řadu přišel můj žolík v podobě hypoteční knížky, potvrzující splacení nemovitosti.

Můj významný pohled ale neudělal dojem, natož aby něco zvrátil. Zamávali mi srozumitelně před očima jakýmsi lejstrem a sborově štěkli Völlig ungültig. Na pochopení znalost němčiny nebyla ani potřeba.

Pak se situace náhle a zcela změnila. Příjemný Karel se dotázal, na který účet mají poslat peníze. Podruhé by mi destičky zablokovaly i tepenné krvácení. Patrně si nás škodolibě vychutnají s německou důsledností, a teď všechno odnesu za jejich prarodiče a moje rodiče, ale jakmile mi sdělil, že barák ocenil na 457 214 Eur, začala mi v žilách pomalu opět proudit krev. Jako bonus mi elegantní Hildy oznámila, že mám ještě nárok na dotaci 10 000 Éček od sudetoněmeckého krajanského lansmanšaftu.

Už věřím na spravedlnost a mám radost z nových přátel. Atraktivní Hilda je děsně fajn a Kája rozpustilý klučina. Prý až dostavíme nový dům, máme se k nim přijet podívat. No raději ne, odpady už prosakují, elektrická přípojka je před rekonstrukcí, ale jejich problém, to si mohli zjistit před sepsáním smlouvy. Nakonec co mi je do starého baráku po Němcích.

Ale že to byla velká sláva, když do Svitav přijela první německá jednotka, jen ta česká menšina se ještě zmenšila, asi věděla svoje. Prvotní nadšení ale nebylo zdarma. Sudečtí Němci sice získali říšské občanství, ale také povolávací rozkazy pro všechny bojeschopné muže, aby mnozí z nich padli za dočasně nově nabytou vlast. Nevím, jestli takhle to úplně chtěli.

foto zapůjčeno a zveřejněno s laskavým souhlasem Muzea Svitavy.

za případnou podporu v anketě BLOGÉR 2025 zdvořile děkuju.

Předešlý fotoblog ROMANCE PLNÁ VELOREXŮ