O tom, jak mě máma a souška učitelka dostaly do průšvihu.

Po vystudování základky byli u nás malíři bez práce. Jedničky z hudebky a tělocviku mě nezachránily. Trojkočtyřkaře ani za komančů na střední nebrali, i kdyby měl vysoké uvědomění a nízký třídní původ, a tak mě rodiče umístili

do Odborného učiliště železničního, chovanci přejmenované na odporné s týdenním kapesným 50 Kč, do třídy preferovaného oboru elektromontér rozvodných zařízení. To znamenalo, že si nás  konkrétní podnik zabukoval a všechno zaplatil, včetně intru v České Třebové. Dojíždět z nedalekých Svitav nebyl problém, ale rodičům to z finančních důvodů káplo do noty, ne-li vytrhlo trn.

Kdyby se nezdály vytýčené cíle rodičů dostatečně ambiciózní, tak přidám, že do rodiny patřili ještě dva bratři, dlouhodobě nevalorizovaný invalidní důchod mámy byl 560 Kč, táta vydělával 990 Kč, to vše doplněno nulovými kádrovými předpoklady.

Ono taky, jestli jsem se vůbec narodit měl, bedna tehdy nebyla a rodiče si mě možná pořídili jako nechtěný dárek na Vánoce. Jak jinak bych se trošku s předstihem narodil v srpnu a pak nezbytně nutnou dobu pobýval v inkubátoru. Tak či tak, táta byl kabrňák, v době početí mu bylo 55 let.

Máma byla knihomol na dějiny, včetně nedoporučované literatury. Při jejím vzdělání prodavačky a zaměstnání pradleny, byly její znalosti obdivuhodné, což dokresluje příhoda z prohlídky jakéhosi zámku, kde diskutovala tvrdě a nebojácně s nějakým chytrákem na téma, že husité nebyli předvoj dělnické třídy a doba husitská žádná velká sláva, natož aby byl Žižka národní hrdina nebo dokonce historicky prvním předsedou základní organizace KSČ.

Znalosti a přístup k učivu jsem si ze základky přenesl do učení. Nad rámec mého flákání mě zaujal pouze dějepis. Rozhodně jsem ale doma neležel v historických knihách, to mě laplo až později, ale pod kůži už mi téma matka píchnula a při prohlížení obrázků se mi občas mezi závity něco zaseklo. Třeba věta ze Světových dějin Jaroslava Kosiny...samoděržáví cara, vystřídalo samoděržaví Lenina. Ideální výbava pro tehdejší dobu.

Při exaktních učebních oborech, jako byly materiály, pérové podložky, elektrické rozvody a tak, nás ještě stihli formovat, případně deformovat v humanitárních vědách, jako byla třeba občanská nauka i zmíněný dějepis, a zde nás jednou soudružka učitelka formovala Katyňským lesem, jak Němci postříleli polskou elitu. Ke spolužákovi jsem sice potichu, ale co čert zrovna chtěl, v nečekané chvilce ticha pronesl. Jen jestli je nepostříleli Rusové. Soudružce ztuhly kromě rysů i krevní destičky, zrudla ještě víc než všechny rudé knížky ve sborovně a zrychlený přesun do ředitelny se podobal spíš běhu. Pan ředitel svraštil čelo, odeslal pohoršenou soudružku formovat a tvrdě mi vyčinil. V hodinách se nesmí vyrušovat ! Ať se to víckrát nestane. Ani rodiče nepředvolal na kobereček, který zjevně nebyl až tak rudý. Co na to rozpálená soudružka už  nevím. Jedno je ale jasný, pokud mě nepotrestal důrazněji, věděl svoje. Tak či tak, byl to na tu dobu frajer.

Pamětliv slov pana ředitele, jsem už politicky nevyrušoval a v praktickém výcviku se manuelně zdokonaloval a zkoušel se střídavými úspěchy, jestli mi v hospodě natočí pivo před plnoletostí.

Nesložit učňovské zkoušky se nepodařilo nikomu, a tak nás všechny rozeslali na jednotlivá pracoviště podniků, který nás zafinancoval. Zůstal jsem mu věrný až do důchodu, ač jsem ve dne v noci, v zimě horku o Vánocích, Silvestru a na Jaromíra

lezl do výšek,

případně pracoval z montážného vozidla,

přežil všechny maléry,

ale také zdolával jiné vrcholy,

svezl se famózním strojem,

jako člen Československé napoleonské společnosti občas pokecal s císařem

a utužoval zdraví doživotního nádražáka otužováním.

Jako bývalý amatérský muzikant si nostalgicky každý rok, jak velí tradicem, zapořádám 25.12. Vánoční bigbít,

zachraňuju ohrožené kočky

a taky se čas od času pořádně zmaluju.

Předešlá fotoreportáž BITVA NA MORAVSKÉM POLI