O tom, jak jsme v dobách nedávných všichni slavili MDŽ.

8.březen býval slavný den velkých oslav, rafinovaných dárků a paralelním svátkem mužů. Dnes už možná tak slavný neni a ne každý si vzpomene, ale přinejmenším za kytičku stále stojí.

Muž je obrazem galantnosti a popřát ženě k svátku, či narozeninám je mu vlastní. Však jsme z toho počtu zdravic byli unavení, často až pod obraz. Někteří se vraceli domů až druhý den, kdy manželky už stály v kuchyni, za soustruhem nebo pultem. Oproti nám totiž ještě neměly kromě holiče kde sedět. Psychoterapeuté u nás tehdy ještě pohovky neměli.

Nejlépe, když svátek vyšel na pracovní den. Oslavit ženu bylo víc, než splnit socialistický závazek nebo kalit ocel. Kolem osmé se předávaly květiny a ťukaly první přípitky. S nadřízenými problém nebyl, ti už měli startovací set chlebíčků a první panáky za sebou.

Revoluční Odborové Hnutí, neboli eRÓHá, po celý rok nekompromisně šlapalo straně, vládě a ředitelům na paty a do úmoru proti nim hájilo zájmy pracujících, ale přecejen v MDŽ spatřovalo vyvrcholení svoji celoroční činnosti. Nebylo sálu, kulturky nebo aspoň jídelny, kde by neproběhl hodnotný program, završený předáváním dárků. V nápadech byli soudruzi kreativní. Karafiát a dárkové balení utěrek nebo dokonce froté ručník, potěšil každý rok. Zasloužilejší pracovnice dostaly silonové punčochy, ale musely být ve straně nebo mít odpracováno minimálně padesát hodin v akci Z., což bylo něco na způsob dnešních veřejně prospěšných prácí.

Kdo měl styky, urval pro úvodní slovo soudruha předsedu MNV nebo základní organizace KSČ, a kdo byl ještě šikovnější, dohodil i nějakého tajemníka.Ty nejlepší údernice přijal na hradě soudruh prezident, a ty úplně ze všech nejlepší odměnil státním vyznamenáním. Druhý den už vše jelo v zajetých kolejích a zvláště mužům se mokrý froté ručník se hodil.

Pro nás ženy jsou ikonou krásy, elegance, zdravého intelektu, jasného rozumu a zdrojem nekonečné inspirace a nic na tom nezmění, že oproti jednoduchým mužům jsou složité, nevědí co chtějí, nepovolí, dokud toho nedosáhnou, nesnáší ponožky vedle postele a věšení kabátu za poutko.

Jejich život je mnohem kreativnější. Chodí do práce, starají se o domácnost, vychovávají děti a učí je marně pořádku. Nekonečný obdiv těm, které to zvládnou samy. V osobním volnu pak holdují vaření, uklízení a chodí na nehty a nebo mají hodně práce v důchodu. Když se děti osamostatní, operativně přenesou péči na doposud opomíjené partnery. Podněcují fantazii a jsou oknem do budoucnosti. Jak to všechno zvládnou nikdo neví. I kvantová fyzika je proti tomu průzračná věda. My jenom v hospodě dbáme, aby fungovala zeměkoule.

Ponechávají nám iluzi, že řídíme běh událostí a dějin, a že je to muž, kdo si vybírá ženu. Je nesmrtelnou zásluhou ženského pokolení, že nás v tomto bludu udržují. Jen dobře motivovaní a inspirovaní muži dosáhnou cílů ženy, které vydávají za své. Jedině tak všechno přirozeně a zákonitě funguje. Protože jinak...kdo ví, co by s námi bylo.

Přeji všem ženám hodně krásy, dobré nervy a především zdraví. Muži v kalendáři uvedeni nejsou, máme přece Vás, a tak je co slavit každý den.

foto Jaromír Šiša

PŘEDEŠLÝ ČLÁNEK SKANZENY LIDOVÉ ARCHITEKTURY V ZAHRANIČÍ