O tom, jak jsem za komančů hrával bigbít.

Prolajdačená hudebka mi dala nedokončené základní vzdělání. Se stejným nadšením přistupoval k výuce hudby i syn, ale nemohl jsem dopustit, aby následoval příkladu otce, a tak na večírku absolventů zvládl Bugatti step

Jaroslava Ježka v žádaném tempu. O tom se mi mohlo jen zdát.

Rád vzpomínám na úsměvnou historku, jak jsme spolu chodili do přípravky na zobcovou flétnu. Pan učitel pravil, Marušku zahrej á, Honzíku gé, a teď pan Šiša ef. Mezi žáky jsem vynikal věkem a výškou. I čtyřručního Jana Křtitele Vaňhala jsme spolu později na besídce hráli. Já dole, syn nahoře.

Přes mizerné vzdělání mi hudba vstoupila do cesty v podobě aktivního muzikanta, vyučeného na plesích, pod dozorem bratra, ve své době v lokálně oblíbené kapele Kvítek. To byl můj první dotek s institutem Přehrávky, aniž bych tušil, že popíjím jen slabý odvar událostí příštích.

Krevní skupinu B mě po vyučení zavedla do dlouhovlasých formací, a tím k dekadentní západní tvorbě. Naopak svěží hudební vítr přinášely kapely pod křídly UV SSM, například Plameny a nebo Pavel Liška, šířící slávu zdravé hudby po celém socialistickém světě, tedy i Kamčatce. Ještěže existovaly kapely jako Olympic, Abraxas, Tango, Pražský výběr...a třeba Petr Novák, v kleče zpívající Klaunovu zpověď. To nám umožňovalo mít v pohodě na repertoárovém listu žádaných 80% naši a socdemo produkce. Zbytek pak mohl milostivě patřit zatuchlému západnímu bigbítu. Nebyli jsme trnem v patě představitelům dělnické třídy na úrovni Plastic people, ale i tak nás bdělý radar cenzora zachytil. Ostatně každou, zvláště pak imperialisticky zaměřenou kapelu, hlídalo Okresní kulturní středisko.

Každé těleso musela mít zřizovatele, třeba svaz žen nebo včelaře. Hrát si jen tak nešlo, pač k veřejnému hraní bylo třeba absolvovat ony pravidelné přehrávky, kde se určoval honorář, zjišťovala angažovanost a dokonce zkoumala i hudební stránka. U nás míval hlavní slovo řidič služebního vozidla a zároveň partner ředitelky OKS. Pokud se zjistilo, že kapela nadmíru očkoje mladou generaci západními manýry, dostala žlutou, případně červenou kartu na dobu určitou, aby se vzpamatovala.

Náš okres se řídil příručkou, Zásady pro pořádání společenských zábav. Z mnoha nesmyslů uvedu bod zakazující hrát v riflích. Nekecám. Vždy bývá někdo papežštější než papež. Na dodržování příručky jezdil dohlížet přepadový oddíl OKS, ale na záškodníky nás vždy včas upozornila předsunutá hlídka. Až jednou ji zmátla změna profláknutého auta.

Dohadování s velitelkou OKS zpestřil její doposud mlčící doprovod větou, že nás taky může žalovat za morální narušování mládeže a představil se jako okresní prokurátor. Tomu se říká, že už jdou tlustý do tenkejch a zbystřili i pořádající hasiči, zvláště pak jeden, který odvážně pronesl...to by mohl říct každej, můžete to něčím doložit? A přestavte si, že nemohl. Jen naháněl hrůzu, a tak bez průkazky byl díky statečnému hasičovi, v té době požárníkovi, na místě vyřazen ze hry a kontrola skončila pouze domluvou a pozvánkou na pohovor, byť bylo ve hře ukončení zábavy.

Po listopadu 1989 bylo vše najednou jinak a líp, ale to už je jiný příběh. Třeba jak jsem si první kloudný klávesy Korg poly 800 koupil ještě za bony, směněné v průchodu v přepočtu za dvacet litrů. To byly nervy.

Předešlý článek 60 LET VEČERNÍČKU