nu, pěkně Tě vyvedli aprílem :-) asi by mi to radost neudělalo, kdyby mi řekli, že se mám za 2 týdny na 2 roky stěhovat do Mostu...

už ani nevím, jestli jsem se těšil nebo ne

Vždycky když míjím dnešní profesionály, všimnu si, že jsou zarostlí, čepici mají zasunutou pod výložkou, zdraví bez čepice a vůbec výstrojní kázeň hodně upadla ...

to je ovšem nekázeň

Citace z textu: "opravdové bobky jsme měli z vypatlaných politruků. Když se do něčeho vložili, tak už šly tlustý do tenkejch. Nechápu, jak se na to dalo studovat a hlavně co a proč."

Jestli se nepletu, tak tuto "akademii" studovala i paní od Pávka, toho času se culící na své poddané z Hradu, prostě nová doba🤗

jak píšete.

Ač ženská, která nemá s něčím jako vojna pražádné zkušenosti, musím uznat, že je to moc hezky napsané. Omlouvat se za to jadrnější pojmenování maléru v případě té salmonely nemusíte. On ten slušnější občas opravdu nevystihuje realitu. Sto dvacet lidí na čtyři záchody to musela být hrůza. S manželem jsme kdysi měli problém se podělit o jeden. Salmonela to sice nebyla, ale prohnalo nás to důkladně. Naše první dítko si tehdy díky bohu vystačilo s plenkami.

A nastala bohužel chvíle, kdy jsem jí je záviděla. Potřebovala jsem něco zařídit a tak jsem se odvážila vyrazit v době, kdy to vypadalo, že se moje střeva snad uklidnila. Vše šlo dobře, ale cestou domů to na mne došlo. Domů jsem dorazila zpocená hrůzou, že nevydržím. Jenže ouha, na záchodě seděl manžel. Volala jsem, ať si pospíší, protože mě jinak má na svědomí, ale už bylo pozdě. Tělo zvítězilo nad mojí vůlí a já se poprvé v životě - mimo miminkovský a batolecí věk samozřejmě - pokadila. A dlužno dodat, že docela vydatně. Manžel se mi pak hrozně omlouval, ale on v té chvíli opravdu nebyl schopen se o toho záchoda odtrhnout. Pokaždé, když si myslel, že ano, tak to na něho přišlo znovu. V tom množství lidí na čtyři záchody si to nedovedu představit.

Když jsem byl na vojně (Bor u Tachova 1958 až 60)tak jsme měli v kasárnách stavěných po vzoru kasáren sovětských jen ty nechvalní turecké záchody. To se člověk posadil tak, že vlastně visel v sedě ve vzduchu a držel se takových držadel..kolíků, zasazených v dřevěných příčkách. Ty držadla tam ale byla uvolněná, a tak když nějakej frajtr, který nás jen buzeroval seděl vise ve vzduchu, jsme kolikrát nenápadlě ze strany ty kolíky vytrhli. Pan frajtr se pozadu zřítil do tí turecké mísy,kde už on také něco nadělal. Zjistit vinníka bylo nemožné.

Jak tak o tom přemýšlím, tak vlastně žádnou fotku ze základní vojenské služby nemám.

To jsem si myslel taky

Na vojnu jsem rukoval po temné časti svého života takže docela sem byl rád že čas řádů a povinností bude pokračovat a já budu mít možnost vymanit se z temného období a také se zcela podařilo.

Narukoval jsem v 10/80 do Brna k letectvu, tedy k personálu letectva. Po základním výcviku a přísaze jsem byl odvelen k bojovému útvaru na letiště Mošnov kam jsem i dalšími jsem poprvé letěl letadlem (IL 14) a byl jsem rád že jsem příslušník letectva.

Při odchodu na vojnu jsem věděl že nechci být příslušníkem protichemického vojska ( pakárna v gumě mě opravdu neimponovala) ale při zařazovaní na útvaru jsem byl zařazen jako chemik průzkumník a poslán na měsíční kurz chemiků zpět do Brna.

Po kurzu jsem se navrátil do Mošnova a začala rutina, ranní rajony, denní zaměstnání a průběžně rajony, odpoledne do služby jako pomocník dozorčího roty do straží jsem neměl měl jsem to beze zbraně a tak to šlo pořád dokola jen pro změnu jsem po službě chodil na směnu CH mít nádobí do černé umývárny a že jsem dostal důvěru a začal chodit do stráže a pořád ty rajony a jelikož nás ze stejného ročníku nás na rotě bylo celkem dva tak to byl denně pěkný hukot ale jinak nás vcelku "mazáci " nechali být a málokdy nás budili ze spánku.

Dvakrát za rok jsme jezdili na 14 dnů na chemické soustředění 10 letecké armády do Chotusic a za velice náročný výcvik jsme dostávali přídavky k žoldu a denně tatranku )))) ale jinak to byla velká pohoda protože na rozdíl od Mošnova jsme měly denně vycházky a jsem z Kolína takže možnost jezdit domů byla často využitá.

A přišla zima a velké přípravy na internacionální pomoc bratrskému Polsku na což se znudění vojáci dost těšili ale děkuji že k tomu nikdy nedošlo ale nejvyšší velení zjistilo že drtivá většina armády není schopná nikam dojet a přišla doba že z mazácké vojny kdy se důstojníci rot neodvažovali dál jak k pvsce začali skutečně velet a byly čtené rozkazy, noční prověrky přítomnosti a čištění bot. atd.

No začala opravdová pakarna. Přibyla služba spojky a PDU.

zajímavá vojenská historie

Mel jsem smulu a stesti zaroven. Povolavaci rozkaz, po dvou mesicich zdravotni problemy, vojenska nemocnice a pro podezreni na rakovinu odchod do civilu. Bylo to tesne pred vanocemi, spousta lampasaku uz byla pryc a tak mi sebrali mundur a vratili civil 4 dny pred tim nez me uplne pustili, Byla sranda chodit po kasinu v dzinach a ve vetrovce, obcas po me zbyvajici gumy vztekle rvaly. Ale ten pocit kdyz jsem zabouchl zvenku plechovou branu kasaren, to se neda popsat, neco tak intenzivniho jsem zazil snad jen se svoji prvni holkou. Nakonec civilni nemocnice, spickovy chirurg, zlate sestricky a nakonec se ukazalo ze to fatalni podezreni byl jen plany poplach. Pak me soudruzi chteli zpatky v zelenem, tri odvody, dva odklady, ctyrdenni prezkum v nemocnici a nakonec (s pomoci dobre pani doktorky a hodne laborantky) vytouzene osvobozeni od tehle pakarny.

jako v pohádce....nakonec všechno dobře dopadlo

Zhruba ve stejnou dobu (1975). Vojenské učilište Podjavorinských partizánov; Nové Mesto nad Váhom (píšu, jak znělo oficiálně). Dnes dávno vyklizené. Celkem to šlo, újma naštěstí žádná. 6 neděl pohody v létě (na slunci u vody), když SoŠkári a DDŠkári měli prázdniny; Výborná tamní kuchyně, na kterou nadávali jen bigoši z východního Slovenska, kteří neuměli vzít příbor do ruky. Jen šéf kuchyně, jistý pplk. Škábeĺ byl hrozný ras a buzeroval úplně všechny kolem (na hodnosti nezáleželo). No ale v rodině prý za SNP ukrývali "partizány"a to se tehdy velmi cenilo. Jinak jsem tam v sobě objevil talent v písmomalířství: Za 2 prvomájové transparenty (jeden: "Budovať socialismus znamená ho aj brániť") opušťák; politruk byl téměř nadšen.... Dalo se to snesitelně přežít s občasnými vycházkami na Trenčín, Beckov, Čachtice a Tematín...

zajímavý opušťák

Když se sešly tři baby, skončila řeč u děcek a u porodu, u chlapů u vojny a u bab. 😉🤣

Tož vojna, to je silné téma aktuální i v dnešní době. Mně není úplně jasné, co jsi to vlastně stíhal na stojáka a kdyžs měl tu dívku a proč jenom jedno. Potom ta úloha tehdejších politruků a jejich charakteru. Nicméně mnozí, či mnohé se v pak v životě neztratily a prokázal i určitou míru chytrosti. Vždycky jsem říkal, že největším uměním ženské je umění dobře se vdát! Co se týče lampasáků, buďto líný vyčůránek, nebo bezskrupulózní kariérista a míra jejich inteligence měla často do pověstné stosedmičky dost daleko. Čest vyjímkám, ale časem to většinou semlelo všechny do jednoho měcha. Nicméně jeden z nich schovával ve skříňce nejen maršálskou hůl, ale i Svatováclavskou korunu...

Já jsem se snažil, aby ten čas na vojně nebyl tak úplně zabitý. Měl jsem štěstí, protože na PŠ SO BVP ve VÚ 3866 v Mikulově jsem se probojovat do fotbaloveho mančaftu a protože to byl můj velký kůň, trénoval jsem i individuálně co to šlo. Okolí Mikulova mám proběhané i s kusem Pálavy. V Prachaticích jsme to pak mydlili na buzeráku a podařilo se mi zorganizovat a prosadit účast na dvou turnajích o Líný míč Ml Světa ve Veselí n L. Ovšem největší bomba byl ASUT. Mimo sólový přednes jsem založil i hudebně dramatický soubor, do kterého se mi podařilo přesvědčit politruka k nutné spolupráci se dvemi studentkami místní pedagogické školy a protože ony do kasáren samozřejmě nemohly, zkoušeli jsme ve škole... No a nějakým nedopatřením jsme se pro tlačili až do armádního kola v ČB, kde jsme strávili opravdu povedený týden, mj. i s denodenní návštěvou Masných krámů...

Ale poznali jsme i kus Šumavy, často i za opravdu tvrdých podmínek... Ale souhlasím, vojna byla pakárna a ty dva roky byly pro mne, hlavně psychicky, strašlivé. Ovšem, jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí a myslím, že ten pocit kamarádství, který tam vznikal, dnes už asi zažije málokdo... 🙂

tak můj nejlepší týden byl v Olouci, kam jsme vezli techniku na opravu, která měla trvat den, kluci nám za pár piv nabídli, že ještě něco objeví a byli jsme tam týden. Spali jsme v nějakém kanclu a zajímalo nás jen pivo, ženský a samozřejmě lítačka

Skvělé, přiblížilo mi to tuto dobu báječně. Byl jsem u rakeťáků (střely středního doletu) v Rokycanech 1973-1974. měl jsem mimořádnou kliku. Velitele roty jsem doučoval na maturitu, velitel praporu si dělal diplomku a měli pro mne pochopení. Tím jsem měl opušťáky 2 × do měsíce. Jinak platilo, že otázkou každého dne bylo především, nějak s tím beztrestně vydrbat. Bravo!!!

Díkyměl jste fešáckou vojnu, já poslední půl rok vlastně taky, oobden dozorčí kuchyně...sproštěn jsem byl všech vojenských šaškáren.