Neslavné a smutné výročí. 15. března 1939 obsadilo Německo zbytek okleštěné republiky.

Do relativně krátkého období 1938-1945 se nakumulovalo jedno z nejhorších období našich dějin. Neumíme si ani představit co lidé v té době prožívali, a jak se jim žilo.

Po Mnichovu byla zmrzačená republika přejmenována v září 1938 na Česko-Slovensko. Beneš abdikoval 5.října a opustil zemi, 30.listopadu byl presidentem zvolen uznávaný právník dr.Emil Hácha a příští den jmenoval vládu Rudolfa Berana. Vnitrostátní klima se však neuklidnilo. Naopak, Hitler sledoval svoje cíle a do sedel naskákali separatisté. Podkarpatská Rus získala nucenou samostatnost, aby vzápětí připadla Maďarsku. Tisa 13.března 1939 v Berlíně postrčili a o den později byl vyhlášen Slovenský stát. Krátké trvání Česko-Slovenska skončilo.

14.března odjel Hácha do Berlína.V záměrně zpožděném vlaku se příštího dne vrátil už do okupované Prahy, kde mu za stolem úřadoval Hitler. Ten 16.března vydal výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, jako autonomní součásti Velkoněmecké říše. Samozřejmě formální. Přijal na hradě Háchu, jakéžto ponížení a promluvil k osvobozeným pražským Němcům. Následující den odjel vlakem do Brna, kde operativně razítkovali na jedné poště zásilky červeně s legendou 17.března 1939, návštěva Vůdce a říšského kancléře, který pak pokračoval do Vídně. Bylo destrukční iluzí věřit, že Hitler oslavovanou Mnichovskou dohodu neporuší. Západní mírotvorci si s námi pohráli, aby válku oddálili o půl roku.

Jako státní president zůstal na hradě Hácha. Bylo zakázáno ministerstvo zahraničí a obrany, ale v některých institucích, jako soudnictví, policie a četnictvo, byla zachována česká správa. Například často diskutovaný tábor Letech měl po dobu trvání českou administrativu, ostrahu, velitele a zodpovědnost. Samozřejmě rozhodující moc si však ponechalo Německo v čele s protektorem a na území sídlily služebny gestapa a jednotky SS.

Státní tajemník K.H.Frank byl osvědčená kádr, ale první protektor Konstantin von Neurath se nezdál Berlínu dostatečně tvrdý. Dokonce prý občas trval na malichernostech, jako jsou důkazy u prokázání viny. Taková nekázeň. Byl vystřídán Heydrichem, a to byla jiná káva .Při jeho vizi, že český národ nemá ve středoevropském prostoru co dělat, byla iluze o částečném podílu na výkonu moci dokonalá. V "možnostech" vlády bylo svádět většinou prohrané souboje s okupační mocí, brzdit kde to šlo, mírnit proněmecká prohlášení, protestovat bez úspěchu proti zatýkání a popravám a schvalovat věci obecné, jako byla jízda vpravo.

Obyvatelstvo se tradičně rozdělilo na tři proudy. Nejširší s německou okupací nesouhlasil, ale zůstal pasivní. Ti co se nesmířili přešli do ilegality a odboje a někteří s Němci vyloženě kolaborovali. Například šéfredaktor Českého Lva, jak vznosné, Karel Lažnovský si stěžoval, že správně smýšlejícím novinářům se od vlády nedostává nejmenší podpory.

Bez komentáře ponechám protektorátní kabinety Krejčího a Bienerta, ale za zmínku určitě stojí předseda druhé vlády generál Alois Eliáš, zvolený do čela 27.dubna a už v té době zapojený do odboje v Obraně národa, kterou zanedlouho gestapo rozbilo. Eliáš byl v den příchodu Heydricha zatčen a 19.června 1942 zastřelen. Jako jediný ministerský předseda, kterého si Němci dovolili popravit. Tuším, jak by se jeho příběh odehrával po válce. V roce 2002 mu Václav Havel udělil in memoriam Řád bílého lva a o pět let později byl se státními poctami i s manželkou pochován na Vítkově, Samostatný blog o Eliášovi zde.

Dnes si žijeme královsky a máme svobody, jako nikdy. Často ani nevíme co s ní, a tak soudit osudy obyčejných lidí v době, kterou si neumíme ani představit nám nepřísluší. Každý národ by si však měl svých hrdinů vážit. Kdo z nás a hlavně kdo ze současných politiků by prokázal kvality, aby v takové zkoušce obstál, natož bez ztráty květiny.

Ale mám i veselejší témata, třeba fotoreportáž PERNŠTEJNSKÉ SLAVNOSTI