Morbidně nechutný příběh o tom, jak jsem vyháněl vlka.

Limity cyklistů jsou různé. Počet kilometrů, převýšení, počasí, ale především vlk. Poučka, že se nejlépe vyžene, když se běží přímo, a pak prudce uhne, aby vlk pokračoval rovně dál, je nic neřešící pověra. Dá se sice dobře

ustát, ale mizerně usedět, zvláště cyklistovi. Když přiběhl hned první den, nabízelo se podstrčit Červenou karkulku, ale vážnost situace vyžadovala racionální řešení. Vždyť cykloputování sotva začalo. V první řadě bylo třeba přechodně zoptimalizovat posed pro komunikaci se sedlem.

Po spatření nápisu Soukromá gynekologická ordinace, zaplesalo nejen srdce a vkročil jsem na jisto do míst, kam patrně nikdy nevstoupila ani noha opačného pohlaví, a že jich máme. Prý si pacientky nosí svoje. To byla mrazivá sprcha, i když nakonec to dá rozum, přece jim nebudou platit vložky. Odjezd zklamaných cyklistů rámovaly vlnící se záclony.

Kam se hrabe teorie relativity s nepřekonatelnou rychlostí světla. Do nedaleké hospody se příběh donesl ještě dřív než se stal. Úsměvy nás vítaly jako hrdiny, kteří odvážně vstoupili na odvrácenou stranu měsíce.

V lékárně přišla další sprcha. Tampony by řešily maximálně tak lehkou úplavici, a kdo ví, kam až by je sezení zasunulo. Zbývala poslední šance, prodejna našich pilných spoluobčanů. Sláva, jednotlivě sice neprodávali, ale balení po 10 kusech se zdálo adekvátní počtu naplánovaných etap. To ale problém pouze oddálilo, a tak ve vzduchu už poletovalo radikální řešení, na které se už všichni těšili, i když každý z jiných důvodů.

Operačním sálem se stal pokoj penzionu. Na jipku vstoupila důstojně delegace římských senátorů s prostěradlem přes jedno rameno. Až koupací čepice prozradily, že ve vší vážnosti přichází konsorcium lékařů, v čele s hlavním chirurgem. Po několika větách jsem si raději zacpal uši.

Aplikace první dávky analgetik se ujmul sám pan profesor, aby se mu neklepala ruka. Druhá, páteřní dávka vychlazené slivovice, pak příkladně stékala podle fyzikálních zákonů soutěskou a kudy tekla, tudy léčila. Až do jistého okamžiku, což otupila třetí dávka. V době covidové se také doporučovala, ale my jsme tuto blahodárnou frekvenci objevili už dávno.

Pro uklidnění nekontrolovatelných reakcí byl ordinován dětský zásyp Aviril. Když při aplikaci odskočilo víčko, zahalila operační sál mlha. Po rozplynutí se zdálo, že jsme spíše na lyžařském výcviku, než na cyklotour,

ale už při večerní vizitě byl stav pacienta vesele optimistický. A ráno, to už vůbec. Vlk uprchl, asi už měl slivovice plný vlčí zuby a celou cyklotour se už neukázal. K propuštění nebyl potřeba ani revers pacienta.

Dál vše probíhalo bez komplikací, což dalo zapomenout na zbylé vložky, uložené operativně v příručním zavazadle asistenta. Ani nevím, jestli mu je manželka našla. Buď to statečně zamlčel anebo si vytrpěl svoje.

Pokud se vám vyprávění zdá morbidní a důstojnosti blogu nehodné, nic to nemění na tom, že tento příběh se skutečně stal, na což mám svědky v podobě lékařského týmu a zážitek na celý život a možná ještě dýl.

Jako každý příběh, má i tento poučení. Neotvírat slivovici do posledního dne, protože vlk nikdy nespí.

Předešlá fotoreportáž V HLAVNÍ ROLI GULÁŠE, PIVO A VETERÁNI