Když ošetřit, tak u zvěrolékaře.

Jako nadaný hypochondr historkami se zdravotní tématikou oplývám, pač každé píchnutí je třeba odborně vyšetřit. Přesto může dojít k zanedbání, latentní potíže a hrozby jsou totiž nejhorší.

Nepoznal prý bolest, kdo neměl ledvinovou koliku. Můj šutr měl v průměru přes cenťák, ale uváznul v místech bolest nevyvolávající, leč uvolnit se mohl kdykoliv. Říká se tomu klika z jisté části těla. Zjištěn byl náhodou při kontrolním vyšetření, které je třeba po každém ulehnutí s motorkou. Věřte nebo ne, ještě jsem se válel a za mnou už stála sanita. Tak má fungovat anděl strážný, teda jestli to nebyla spíš velká náhoda. Podstatou příběhu je, že v našem špitále udělali od začátku do konce všechno dobře, nic nezanedbali a tím mi zachránili ledvinu, kterou budu v životě ještě hodně potřebovat.

Nebo infarkt, potkal mě několikrát a na kardiu mě berou už jako celebritu. Na obhajobu je ale třeba říct, že záda umí nafikslovat i bolest palce u nohy. Můj první infarkt, když mě ještě neznali, měl kabinetně ukázkový průběh zdravotní péče. Nejdříve mě vozili na vozejku, aby mě po všech vyšetřeních vyklopili před špitál jako zdravýho. Nu což, ráno infarkt, oběd už na srazu blogérů v Žatci. Samozřejmě nevyklopili doslova, pač všichni víme, že lepší je přijít s domnělým infarktem devětkrát, než jednou nepřijít s opravdickým.

Na bolestivé stavy samostudium nestačí a je třeba jednat okamžitě. Že je v břišní krajině něco v nepořádku mně avizovalo pobolívání s následnou intenzivní bolestí. Naštěstí mám nemocnici na pantofle.

Nejdříve mě poslali na ultrazvuk, což jen potvrdilo, že můj stav je vážný, protože se na něj normálně čeká řádově v týdnech. Pani doktorka mě pořadně namazala, a pak projela. Na vyžadovaný papír odvětila, že výsledek pošle vyšetřujícímu lékaři, čímž jsem se ve znalostech mého stavu dostal do defenzivy.

Ultrazvuková zpráva pana doktora zjevně zaujala. Opřel se, zvedl brejle a pravil, že až na kousek vystrčené kýly, na mě nic závadného nebylo shledáno. Zároveň spolehnul na moji chápavost a kulantně mi sdělil, že zaražené prdy se stejně operovat nedají. Pan doktor moje rozpaky ze zdánlivě zbytečné aktivace půlky špitálu rozpoznal a uklidnil mě sdělením, že žádná bolest v krajině břišní se nesmí podceňovat.

Na závěr se mi dostalo doporučení, vynechat do operace kýly větší fyzickou zátěž. Žádný problém, stejně jsem přísahal, že v důchodu už nikdy pracovat nebudu.

Jo, ještě ten zvěrolékař. Při návštěvě v kočičí nemocnici se čtyřnohý hypochondr po třetí injekci vzbouřil a zasel mi drápy do ruky. My kočičáři říkáme, že v sebeobraně. Pan doktor bez řečí čtyři vpichy ošetřil a převázal stylovým obvazem. K obveselení kolemjdoucích jsem z veteriny nakonec vyšel s kocourem v přepravce viditelně ošetřený jen já. Všechno to trvalo asi pět minut. Kdybych se svěřil nedalekému špitálu, jen frontu v čekárně odhaduju na dvě hodky.

PŘEDEŠLÁ FOTOREPORTÁŽ PODZIM ve všech možných barvách