Jak mi Němci sebrali barák po Němcích.

Za komančů k nám do bývalých Sudet občas přijeli, omrkli, vyfotili barák a zase odjeli. Pak se doba otočila a brzy po sametovce před domem zastavilo auto s imperialistickou SPZ. Vystoupil obtloustlý muž, nevzhledná žena, dlouze a

nekompromisně zazvonili a vecpali se dovnitř. Zatím co protivná Hildegarde rozmotala pásmo a pořizovala fotodokumentaci, protože ženy umí dělat dvě věci najednou, protivný Kárl mi lámanou češtinou sdělil, že nadešel čas napravení křivd a převezmou od nás dům po jeho prarodičích, který jsem zdědil po svých rodičích. Jsme prý historicky stejně jen naplaveniny a součást Svaté říše národa německého. I kdybych si podřezal obě zápěstí, nevytekla by ani kapka krve. vždyť jsem tu žil od narození. Viz foto.

Snažil jsem se manévrovat s otázkou, zda tu mohu zůstat do švestek, ale byli neoblomní a odjeli s oznámením, že příští týden vyřídíme formality.

Moje bezradnost hraničila se zoufalstvím i kočky panikařily o manželce nemluvě. Naštěstí máme Policii, která nás má chránit a pomáhat. Obojí by se hodilo. Musí přece přezkoumat, jestli není páchán trestný čin krádeže majetku občanem cizí mocnosti. Ale že prý jsme v EU jedna rodina, a tak do toho nemám šťourat, aby se nakonec neukázalo, že zlodějem byli rodiče.

Nepomohli policajti, pomohou na Městském úřadu. Na vrátnici mi sdělili, že musím na odbor Vrácení ukradeného majetku a vystát frontu do večera. Konečně mi nevrlá úřednice přidělila do azylového domu pořadové číslo 479 a když jsem neprozřetelně uvedl, že mám zahradní chatku, zrušila registraci úplně.

Přijeli přesně za týden i se svým právníkem. Tohle nevzdám bez boje. Válka je sice prohraná, ale vyhraji alespoň bitvu a na řadu přišel můj žolík v podobě hypoteční knížky, potvrzující splacení nemovitosti..

Můj významný pohled ale neudělal dojem, natož aby něco zvrátil. Zamávali mi srozumitelně před očima jakýmsi lejstrem a sborově štěkli nein.

Pak se situace náhle a zcela změnila. Příjemný Karel se dotázal, na který účet mají poslat peníze. Podruhé by mi destičky zablokovaly krvácení. Buď jsou škodolibě zákeřní nebo všechno odnesu za jejich prarodiče a moje rodiče. Němci jsou akurátní, a jakmile mi sdělil, že barák ocenil na 457 214 Eur, začala mi v žilách opět proudit krev. Jako bonus mi elegantní Hildy oznámila, že mám ještě nárok na dotaci 10 000 Éček od sudetoněmeckého krajanského lansmanšaftu.

Už věřím na spravedlnost a mám radost z nových přátel. Atraktivní Hilda je děsně fajn a Kája rozpustilý usměvavý klučina. Prý až dostavíme nový dům, máme se k nim přijet podívat. No raději ne, odpady už prosakují, elektrická přípojka je před rekonstrukcí, ale jejich problém, to si mohli zjistit před sepsáním smlouvy. Nakonec co mi je do starého baráku po Němcích.

A na závěr trošku vážně. Možná odsun provázely i nespravedlnosti, ale na druhou stranu, byla to velká sláva, když do Svitav přijela první německá jednotka.

foto zapůjčeno a zveřejněno s laskavým souhlasem Muzea Svitavy.

předešlý článek FOTOREPORTÁŽ Z KARLOVÝCH VARŮ