Nerozumíte si? Zkuste spolu mluvit cizím jazykem.

Je mnoho způsobů jak komunikovat. Je mnoho způsobů, jak vyjádřit různé věci, jak je pochopit a také jak druhého dokonale zmást. Zvlášť, když používáte slova.

-------------------------------

Řeč je jen obecně přijatý systém zvukových symbolů, které mají předat ideje. Idejí je spousta a každá chorá mysl je schopna vyplodit skutečné ideové originály. Každá mysl navíc používá odlišné vzorce pro vyhodnocování situací a je otázkou charakteru, jak na ty situace bude reagovat.

Myslíte si, že je pravda, pokud se učíme novou řeč, to znamená, zbrusu nový systém zvukových symbolů, je šance na předání trochu složitější ideje téměř nereálná? Proč by to nebyla pravda? Každý jazyk má jinou psychologii, vznikal na základě jiných kulturních skutečností a systém gramatiky na sebe poutá víc pozornosti, než se většině z nás zamlouvá. Než se člověk naučí všechna ta nová slova! A to nemluvím o tom, že když si chcete opravdu pokecat nebo něco přečíst, měli byste znát nějaká ta synonyma a chápat významové odstíny mezi nimi. Mluvit česky je taková pohoda, a přesto…

A přesto se často nemohu ubránit dojmu, že při používání cizích jazyků jsem měla s lidmi mnohokrát daleko kvalitnější a hlubší konverzace, než s jinými lidmi v mém vlastním mateřském jazyce. Často to láme srdce, když se nadřete na tom, aby váš blízký, třeba i rodinný příslušník, či dlouholetý kamarád pobral, co myslíte i když je to celkem nenáročná, každodenní záležitost. Pak se potkáte s člověkem na druhé straně zeměkoule, je vám cizí svou kulturou, jazykem i způsobem života, ale přesto se stane, že právě s ním procestujete pět galaxií a zasdílíte složité životní filozofie, aniž byste se absolutně ztratili v překladu. Jazyk najednou není vůbec žádnou překážkou, kulturu dotyčného bezchybně přijímáte a také ten životní styl vám u něho najednou dává smysl, jakoby byl váš vlastní. To samé cítíte z jeho strany a ptáte se: „Znám tě dvě hodiny, nebo celý svůj život?“

Můžete si říct, to se prostě stává, občas potkáte „spřízněnou duši“, „lidé se znají z minulých životů“, nebo „s někým si zkrátka sednete jako blázen“.  To všechno může být pravda. Nebo je to všechno daleko prostší, když si uvědomíte, jakou pozornost druhému věnujete, když komunikujete v cizím jazyce. Jazyk, který jste se naučili, vedle toho mateřského, který nám byl dán tak nějak zadarmo, považujete za „méně spolehlivý“, protože chyba v porozumění může nastat kdykoliv. A proto se na druhého upřeně díváte, sledujete jeho mimikry, grimasy, gesta, doslova z něho sajete všechny informace, které za svými slovy posílá. Zapojujete zkrátka všechny vlastní smysly, včetně toho šestého, abyste pobrali, čím váš protějšek právě vibruje. Takže často absolutně nevadí, že mluvíte jen v infinitivech, nebo přítomném čase, přestože vyprávíte, co jste dělali minulý víkend.

To mě přivádí k závěru, že se občas vyplatí věnovat si navzájem trochu soustředěné pozornosti. Buďto vás to vyčerpá do úmoru, nebo právě naopak nabije novou zkušeností z opravdu kvalitní konverzace.