Obstrukce ČR prezidenta kvůli schválení Lisabonské smlouvy v Senátu

Evropská integrace prošla během své historie bouřlivým vývojem, který je reflektován v mnoha smlouvách. Od počátku 21. století se Evropská unie snaží předložit jednotný dokument, který by zahrnoval a zastřešoval všechny dosud uzavřené smlouvy. Takovým dokumentem měla být tzv. ústavní smlouva, která však byla odmítnuta v referendech ve Francii a Nizozemí. Dalším pokusem je Lisabonská smlouva, která byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu.

Samotná Lisabonská smlouva je novelizací stávajících smluv (nenahrazuje je tedy tak jako zkrachovalá euroústava) a bude zařazena vedle ostatních klíčových smluv Unie. Byly-li by všechny ratifikační procesy proběhly úspěšně a včas, měla tato smlouva vstoupit v platnost ještě před červnovými volbami do Evropského parlamentu. Nicméně, se tak nestalo, neboť jedna z členských zemí se nevyslovila pro přijetí této smlouvy. Všech 27 členských států se musí vyslovit pro, aby mohla být smlouva přijata. Toto je jeden z pádných důvodů „našeho velkého filozofa“[1], proč je Lisabonská smlouva již dnes mrtvá.

 V případě ratifikace Ústavní smlouvy v roce 2005, bylo České republice a dalším členským státům EU „odpuštěno“ jednoznačně se vyjádřit a přijmout rozhodnutí – ať už vyslovit schvalující či zamítavé stanovisko. Bohužel, dnes čelíme fenoménu „Klausovského euroskepticismu“ v Evropě, k němuž se v minulosti připojili někteří občané, senátoři, politici a dokonce i část rodiny samotného prezidenta. Lisabonská smlouva se stala politickou a mediální hrou. Souhlasím s M. Pítrovou, která to vidí velmi podobně, když říká o Ústavní smlouvě, že „se stala předmětem jedné veliké marketingové kampaně, jejímž stavebním prvkem byla premisa neznalosti evropských institucí a nepřehlednosti celého smluvního systému“[2]. Ano, Lisabonská smlouva je krokem revolučním a není lehké se v jejím těžkopádném jazyce lehce vyznat. Nicméně, zavadí řadu pozitivních změn a jimi mění rozvržení vlivu jednotlivých členských zemí v EU. Každopádně nevytváří z hybridní mezinárodní organizace jakou je EU nějaký federální stát.  

Měli bychom svým racionálním myšlením zvážit poslední výroky českého prezidenta na adresu schválené Lisabonské smlouvy v Senátu ČR, které pronikly do médií: „politické elity selhaly, Lisabonská smlouva je stejně mrtvá, senátoři jednali pod tlakem a svým jednáním tak rezignovali na své názory i politickou a občanskou integritu“. Toto je jedna z  politických kliček „našeho velkého filozofa“, jak na sebe pozornost upoutat, ale odpovědnost od ni odvrátit. Všichni víme, že český prezident zaujímá vůči Lisabonské smlouvě vyhraněný postoj. Vinu na jejím neschválení nechce nést jen on sám osobně, ale chce ji sdílet s dalšími právními institucemi. Proto se prostřednictvím několika euroskeptických senátorů obrátí na Ústavní soud o vydání negativního postoje. Co se stane pak, existuje ještě nějaká jiná právně-ústavní klička? Nejvíce do očí bijící je prohlášení, že „jsme malí, slabí, v evropském kontextu nic neznamenáme, musíme se podřídit, i když s tím nesouhlasíme“[3]. Toto je naprosto absurdní prohlášení a lze to vyvrátit jedním aktuálním příkladem. Od 7. do 8. května 2009 budou v Praze probíhat tři důležité summity EU: Summit zaměstnanosti, Summit k Východním partnerství a Summit k Jižnímu koridoru. Všechny tři summity jsou vedeny pod taktovkou ČR jako předsedající země EU. Dva z nich vyšly z vlastní iniciativy ČR a třetí je reakcí na současnou ekonomickou a finanční krizi ve světě. Cílem těchto summitů je navázat nové obchodní vztahy mezi EU-27 a partnerskými zeměmi východní Evropy a střední Asie a snížit jejich demokratický deficit, zejména tvorbou nových pracovních příležitostí. Již na první pohled se tedy jasně ukazuje, že tolik oplývaný „evropský kolos“ principiálně demokraticky fungujících institucí od svých prvopočátků došel až do stádia, kdy byl smluvně na základě demokratického přesvědčení vytvořen jeden z největších jednotných trhů, kde platí společná hospodářská a sociální pravidla, společná měna (ne ve všech členských zemích). Zároveň se tento prostor stal politicko-právním kolbištěm členských států, které zde řeší otázky nejrůznějšího typu, jejichž význam přesahuje hranice jednoho státu a posiluje tak svůj vliv Evropy ve světě. Tento poslední aspekt se v rámci Unie stále vyvíjí a je mu přikládán čím dál tím větší význam.

  Lukáš SIRKA, 7. 5. 2009, 1:50

[1] chápej Václav Klaus

[2] Pitrová, M., Revuepolitika 3/2007, str. 31

[3] www.novinky.cz, Soukup, 6.6.2009