Češi musí o situaci v Sýrii diskutovat – jsme členy NATO

Dodnes si vzpomínám na hluk motorů vojenských letadel, které za ranních hodin přistávaly na letišti v Bruselu. Psal se rok 1999 a v bývalé Jugoslávii zuřila válka mezi Srby a Albánci, jejichž vztahy se od počátku 90. let zhoršovaly. Svazová republika Jugoslávie byla aliančními jednotkami bombardována. Smyslem tohoto článku není popsat tehdejší poměry ani eskalaci celého konfliktu, ale udělat menší paralelu možného scénáře se současným napětím mezi tureckou armádou a syrskými republikánskými gardami. Spojnicí by totiž mohly být vojenské síly států NATO.

O tom, že tenkrát šlo etnické čistky kosovských Albánců pod vedením Slobodana Miloševiče a následně masovému exodu Albánců z Kosova, není vůbec pochyb. V Kosově spory a napětí trvá již několik století, proto by bylo zapotřebí popsat několik stovek stránek odborného textu, abychom vystihli i ty nejmenší detaily. V podobném rozsahu by se dala popsat i politická a ekonomická situace a bezpečnost  v Sýrii.

Miloševiče od plošné očisty Kosova od etnických Albánců, což byl ostatně dlouhodobý záměr srbského nacionalismu, odsouzení nerespektování lidských práv a obnovy autonomního statutu Kosova nebyla schopna zastavit žádná zahraniční síla. Nebyly mu kladeny žádné významnější překážky v jeho dosavadním postupu. Proto se také nakonec střetly jednotky vládní armády a srbských paramilitárních oddílů na jedné straně s guerillovým hnutím albánské Osvobozenecké armády Kosova (UČK) na straně druhé.

„Na počátku tzv. jugoslávských válek byly vzrůstající neshody mezi jednotlivými republikami a autonomními oblastmi socialistické federace. Zásadními problémy Jugoslávie byla zhoršující se hospodářská situace, vzedmutí nacionalismu, ale také pocit ztráty pozic v zahraniční politice.“[1]

Paralela se Sýrií

Podobně jako v Sýrii, která byla ještě nedávno považována za strategického hráče na Blízkém východě, obklopena revolučním hnutím v celém arabském světě, i v Kosovu nakonec v roce 1997 vypukla občanská válka mezi osvobozeneckou armádou a jugoslávským státem. S tím rozdílem, že v Sýrii jde o krvavé střety mezi vládními vojáky Bašára Asada a opozičními aktivisty.

„Sýrie dlouho odolávala revolučním náladám a už se zdálo, že se jí problémy vyhnou. Jenže stačilo několik neuvážených dětí píšících na zeď ve městě Daraá protirežimní heslo a oheň nepokojů se rozhořel i tady.“[2] Následoval tlak ze zahraničí na převzetí kontroly syrskou vládou nad děním v zemi, řešením otázky politických a lidských práv a další reformy, které přicházely poskrovnu.

Před několika dny ovšem nepokoje eskalovaly za hranice blízkovýchodního státu sestřelením tureckého letadla syrskými revolučními gardami. Což vyvolalo širokou diskusi členských států Severoatlantické aliance, kam mimo jiné patří Česká republika a Turecko, jak dál postupovat v tomto mezinárodním sporu, neboť členské státy jsou svázány článkem 5 Washingtonské smlouvy o vzájemné pomoci v případě konfliktu. Turecko proto nic nenechalo náhodě a mobilizovalo svoji armádu na hranici se Sýrií.

V obou případech tedy došlo ke zhoršení vnitropolitické situace, vnímání obrazu země mezinárodním společenstvím a hospodářského růstu spojeného s uvalením sankcí na vládní režimy. Přestože Bašár Asad dovedl zemi k určitým pozitivním změnám, bezpečnostní, ekonomickou a demokratickou situaci nedokázal dostatečně zajistit, alespoň ne v očích západních mocností. Jedinými potenciálními spojenci pro Sýrii nyní zůstávají Čína a Rusko.

Válka či smír?

V zájmu udržení mocenského postavení začaly obě země namísto smírného řešení situace uplatňovat ještě militantnější kurs – rozdělení Kosova podle etnických hranic nebo udržení federace mohlo být řešením. V případě Sýrie se situace pravděpodobně dala řešit volbou nového vedení podle demokratických principů. Jenže právě to se nestalo a nepokoje se proměnily v občanskou válku, do níž byly zapojeny různé organizované skupiny či rebelové ze zahraničí.

„Občanským válkám přidává mezinárodní rozměr ještě jedna skutečnost: ve vnitrostátních ozbrojených konfliktech se také často angažuje diaspora, části etnik či zástupci organizací, žijící v zahraničí.“[3]

Z toho tedy lze uvozovat, že mezi těmito dvěma odlišnými vnitrostátním spory, které získaly mezinárodní rozměr, existuje jistá paralela. V obou případech jde o válku z etnických či nacionalistických důvodů, ať už je jejich cílem separatismus či nadvláda jednoho etnika nad druhým. V současné chvíli však vyvstává otázka, jak na nejnovější tenze na turecko-syrských hranicích zareaguje mezinárodní společenství, respektive alianční síly NATO, neboť napětí se v regionu stále zvyšuje.

Každý z nás by si jistě přál, aby situace byla řešena jinými prostředky než válkou. Vzhledem k tomu, že je Česká republika členem Severoatlantické aliance, která nyní jedná o budoucnosti řešení situace na Blízkém východě, měli bychom zahájit co nejdříve diskusi na toto téma.

Doplnění o video s příběhem událostí před intervencí NATO

11. červenec - Den, kdy začal masakr ve Srebrenici
http://www.stream.cz/slavnedny/694712-11-cervenec-den-kdy-zacal-masakr-ve-srebrenici

[1] http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_Jugosl%C3%A1vii

[2] Goga, Lukaáš, Sýrie a její vztahy s EU www.zahranicnapolitika.sk/index.php?id=1335

[3] Krejčí Oskar, VÁLKA, Professional Publishing, Praha 2011, strana 78