Nechte si své peníze. My je nechceme!

Za týden za mnou přijedou kamarádi z Prahy, kteří si své tělo chtějí zhuntovat na olomouckém půlmaratónu. Logicky se potom chtějí někde dobře najíst. To by ovšem o ně místní restauratéři museli mít zájem.

Nejprve se vrátím o rok zpátky, kdy běhuchtivý kamarád přijel jeden. Logicky jsme se po jeho výkonu chtěli někde najíst. Přišli jsme do jedné restaurace v centru, na baru se ujistili, že kuchyně je ještě otevřená a rovnou si objednali. S pivem jsme si sedli na zahrádku a hodinu čekali. Když jsme si chtěli objednat další pivo, přišel vrchní s tím, že zavírají, a že si přeje, abychom zaplatili. S údivem jsme se mu snažili vysvětlit, že už hodinu máme objednané jídlo. To však podle slov byl nesmysl, protože kuchyně už je dávno zavřená. Co k tomu dodat, od té doby jsem do toho podniku nestrčil ani nos.

Běh se stává populárnější, a tak letos dorazí z hlavního města k nám na Hanou celá osmička běžců, o něž se musím postarat. Po loňské zkušenosti jsem nechtěl nechat nic náhodě a začal jsem jednat s předstihem. Vybral jsem si podnik, kde dobře vaří, mají dobré pivo a mají tam otevřeno do půl jedné. Šel jsem tedy zajistit rezervaci pro deset lidí. Nejprve jsem se ujistil o tom, do kdy vaří. „Kuchyně je otevřená do jedenácti,“ řekl mi výčepní. Podle teoretických propočtů, a pokud nikdo na trati nezkolabuje, bezproblémová hodina. „Dobrá, tak prosím o zarezervování stolu pro deset lidí na desátou,“ odvětil jsem spokojeně. „Počkejte, jako v deset večer? Ale my přijímáme rezervace jen do osmi. To nepůjde,“ zabručela obsluha s diářem v ruce. Spadla mi brada a rozhodně jsem neměl chuť se s ním dohadovat o tom, že je ten den v Olomouci půlmaratón, že tu budou mraky lidí, a že všichni budou mít hlad i chuť utrácet, protože bude sobota a oslavit výkon se musí.

Konsternovaně jsem lokál opustil a přemýšlel, co dál. Neměl jsem chuť obrážet další podniky, kde bych musel řešit pozdní rezervaci a bůhvíjaké překážky k tomu, aby si podnikatelé v pohostinství vydělali. Celou věc jsem tedy vyřešil jednou větou v mailu. „Kašleme na hospody, uvařím vám hrnec guláše, a pak vyrazíme na pivo.“ A je hotovo.

Ještě mi někdy budou hospodští vykládat, jak to mají těžký.